Mé kouzelné já

Liebster Award

31. října 2013 v 16:48
Zdravím,
myslím, že většina z vás si jistě všimla dalšího projektu, který koluje na internetu (ne, teď opravdu nemám na mysli žirafy). Jedná se o projekt Liebster Award a já děkuji Rogue, která se rozhodla mě zapojit. Je to pravdu milé, když si na vás někdo vzpomene, i když je to u předání řetězáku. Protože o nic jiného se nejedná.

Shrnuti

28. května 2013 v 22:10 | Martnka
Zdravim,
pokud jste dorazili na tento blog a prave ctete tyto radky, ujistuji vas, ze rozhodne nemate halucinace. Ano, autorka se rozhodla po roce konecne zavitat na svuj blog a napsat clanek, v nemz by vysvetlila svou neaktivitu. Co rict? Snad jen, ze jsem vyrostla a v zivote jsou obdobi, kdy se vice musite starat o sebe nez o ostatni, zejmena tehdy jsou li ti dalsi lide pouze fiktivni postavy. Zkratka jsem ve svem realnem zivote dospela do faze, kdy jsem resila, co se mnou bude a nebude, byla to mensi krize, ktera se podepsala i na me tvorbe, sice obcas vznikly zaklady nejakych del, ale o jejich zverejneni jsem nebyla presvedcena a pridavat tu neco jen proto, ze se o blog musim starat mi prislo daleko horsi nez nepridavat vubec, protoze by me to drive ci pozdeji donutilo zrusit blog uplne.
Netvrdim, ze jsem se cely ten rok mela spatne, mela jsem se velice dobre, samozrejme obcas se objevilo neco, co vam podrazilo nohy, ale chvilemi jsem litala s hlavou v oblacich a vzapeti jsem si ji pekne vymachala v hnoji.
Urcita zmena nastala, kdyz jsem odjela jako au pair do Italie. Zmena prostredi mi opravdu hodne pomohla a nabila me novou energii, pomohla mi utridit myslenky, ktere jsem schopna prenest na papir. Vazne neni nic krasnejsiho, nez rozvalit se na dece na plazi, otevrit do ruky sesit a propisku, poslouchat sumeni more a psat...jo a hlavne nezapomenout jist zmrzlinu, na ktere se pomalu stavam zavisla :D
A co rict na zaver tohoto clanku? nevim, jestli to znamena, muj navrat nebo ne, myslim si, ze jsem to tu nikdy neopustila, jen jsem nemela duvod tu neco psat a clanky o tom, jak jsem si sla do obchodu poupit tricko, bych nedokazala. Vzhledem k tomu, ze postradam ceskou klavesnici, nema smysl pridat kapitolu, ale budu se snazit, aby to tu nevypadalo tak mrtve.
Mejte se krasne

Vzkříšení

4. dubna 2012 v 13:09 | Martnka
Zdravím,
vím, že uplynula dost dlouhá doba, co jsem o sobě na blogu dala vědět, chápu, že jste na mě právem naštvaní, zklamaní, možná jste zapomněli a někteří z vás ani netuší, kdo tahle osoba je. K těm teď ale nemluvím, protože pokud budou chtít, mohou mě prostřednictvím mé tvorby alespoň částečně poznat. Má slova jsou směřovaná k té hrstce věrných, kteří mě tímto virtuálním světem provázeli, povzbuzovali mě a nabíjeli mě energií od samého začátku. Patří jim to největší a nejupřímnější DÍKY, jaké jsem kdy komu dala. Ale kromě poděkování jim dlužím také omluvu. Jenže omluva bez vysvětlení je podle mě jen ubohá snůška slov. Jenomže, jak mám vysvětlit to, že nevím, proč jsem se tu tak dlouho neobjevila?
Je jednoduché říct, že jsem trpěla chronickým nedostatkem času, někdy tak silným, že jsem neměla ani čas zemřít, ale nemíním lhát. Sice občas opravdu ten čas nebyl, z práce jsem se vracela unavená, bez nálady vtírat se někomu do života, i když ten někdo byl pouhá postava příběhu. Upřímně řečeno, jsem se chtěla od blogového světa odpoutat a zapomenout. V hlavě mi neustále proudila myšlenka, že někdo v mém věku, někdo, kdo už pracuje, by neměl mít blog, na němž by zveřejňoval své povídky. Mé předsevzetí o nenápadném opuštění světa fanfiction, nebylo těžké dodržet, právě naopak. Měla jsem více motivace skončit než se vrátit.
Když jsem začínala, byla tvorba fanficion na vrcholu, blogů s povídkami existovalo několik set. Každý den přibylo snad deset kapitol a jednorázovek, čtenář měl z čeho vybírat. Příběhy jsem četla s větším či menším zaujetím, adresy některých stránek a blogů, jsem rychle zapomněla, nebo si je ani nezapamatovala, na jiné jsem se často vracela, a můžete mi věřit, že ráda. Většinou mi i autoři přirostli k srdci. Stali se mými kamarády, komunikovali jsme spolu i mimo naše blogy, svěřovali jsme se a vzájemně se povzbuzovali a motivovali. Pak to najednou skončilo. Většina z nich odešla bez toho, aby zanechali nějakou stopu, kde je možno je kontaktovat.
Pak přišla nová vlna, která přinesla nové autory s povídkami i nové čtenáře. Nerozuměla jsem jim a oni mě. Proto jsem se zdejchla. Bylo to jednodušší a pohodlnější, než se zkusit znovu začlenit. Byla jsem jako pštros, který strká hlavu do písku. Chyběli mi lidé, s nimiž jsem začínala, jimž stačilo říct jedno slovo, a už jsme se všichni svíjeli smíchy, zatímco když stejné slovo řeknu teď, všichni na mě zírají jako na marťana.
S pár lidmi z mého minulého života, který z nemalé části patřil psaní, jsem byla a stále jsem v kontaktu pořád, často se mě ptali, jestli ještě někdy něco přidám, já jim odpověděla ano, ale sama jsem nevěděla, zda je to upřímná odpověď. Nevěděla jsem, jestli to má ještě cenu.
Jednoho dne, jako bych dostala ránu do hlavy. Věděla jsem, že vrátit se má cenu, protože já chci, bez ohledu na to, jestli tu o mě někdo stojí nebo ne. Nevím, jestli je normální, nedokázat se od psaní nikdy úplně oprostit, ale baví mě to, proto se (opět) vracím, alespoň na nějaký čas.
V hlavě mám několik nápadů na příběhy, které se budu snažit realizovat.
Doufám, že se mnou vydržíteJ
Martnka

Když je štěstí unavené i na vola sedne, a pak se stane...

20. června 2011 v 21:48 | Martnka
..., že i Martnka odmaturuje, a to dokonce s vyznamenáním. Čekalo by se, že budu mít radost, ale pocit, který jsem jako první pocítila, když učitelka přečetla moje jméno na seznamu lidí, kteří odmaturovali s vyznamenáním (mimochodem, kromě mě měla vyznamenání jen jedna holka, ale ta se nepočítá, protože má vyznamenání pořád :D), byl hlad, opravdu hodně velký hlad, až jsem měla dojem, že sežeru kytku pro třídní, která ležela přede mnou na stole (jako ta kytka). Nevím, ale očekávala bych od sebe větší radost než mám, možná je to proto, že je mi líto lidí, kteří bohužel maturitu nezvládli a bylo mi trapné před nimi dávat najevo radost ze svého (alespoň pro mě) úspěchu, a pak jsem asi nějak vnitřně zapomněla, že bych se radovat měla. Možná jen jsem stále překvapená a pořád mi to nedošlo, vždyť se stává, že některým lidem (v čele s Martnkou samozřejmě) některé věci dochází později a některé věci (strašné je, když je to výplata!) nedojdou vůbec. Ale překvapené ze mě byly i učitelky, což mi moc nepolichotilo, protože jsem si říkala- to jsem fakt celé ty čtyři roky působila na učitele jak dement? To nevím, a asi nikdy nezjistím, ale jedno vím skoro jistě, kdyby naše matikářka byla bradavický, Moudrý klobouk, tak by mě posala do Nebelvíru (... ehm za Pobertama, to si u mě šplhla :-D), protože ona si o mě myslí, že jsem statečná, protože na závěrečném výzu jsem opět měla čtverec jak vyšitý. Češtinářka mi (opět) gratulovala (podle jejích slov) skvělé (jsem toho názoru, že veškeré písemky by se měly opravovat ve střízlivém stavu) slohové práci, a normální člověk by pravděpodobně zareagoval slovem děkuji, pokud by byl inteligentní, tak by možná vytvořil i souvislou, holou či rozvitou větu, to bych ale nebyla já, abych opět nebyla nepatřičně originální a neodpověděla jí, tak ať mi hlavně nechodí na blog (vidíte jak na vás myslím? i při předávání výza :D).
Pak se šlo slavit, to vypadalo tak, že jsme se každý nějak dopravil na náměstí a místo srazu, samozřejmě došlo k velké hádce, kam se půjde, ačkoli jsem věděla, že je to naposledy, co vidím svou třídu se hádat, zaměřila jsem se na nedaleko stojící keř a měla v plánu ho sníst (tak jako mám hlad a oni se ještě hádají, kam se půjde), k tomu jsem se ale vůbec nedostala, ne snad proto, že by se spolužáci na něčem domluvili, ale ten "můj" keř právě očůral pejsek, teda žízeň jsem měla sice taky, ale nic se nemá přehánět...
Nakonec jsme teda nějak došli do jedné restaurace, číšník byl z nás dost něšťastný, protože evidentně tam moc lidí nechodí a on se těšil, že pro propařeném víkendu bude mít volný pracovní den a jemu se tam násačkuje dvacet adolescentů připravených se na onom místě opít do němoty a s nevinným úsměvem mu oznamují, že zbytek třídy ještě dorazí. Tak konečně jsem se dostala někam, kde mi dají normálně najíst (sice zadarmo to nebylo, ale co už), tak jsem si s kámoškou objednala pizzu a jedna kámoška si objednala něco, co bylo asi salát, ten jí byl přinesen do několika minut, provokoval mě svou vůní a jediný důvod, proč jsem se na talíř nevrhla byl ten, že jsem si uvědomovala, že kamarádka má taky hlad, a že by to bylo sobecké a nesprávné.
Ovšem nejhezčí věta z celého dne, pochází z rozhovoru, ve kterém jsme řešili, kdo se kam dostal na VŠ, když jsem řekla, že bohužel nikam (chtěla jsem to formulovat jinak, ale nic se nemá přehánět), tak kamarádka pronesla tuto větu a já jí slíbila, že jí použiju v odvolacím dopise : Oni neví o co přišli!
Tak ode mě asi tak vše, článek je docela obsáhlý, za což se omlouvám, ale to máte za to, jak jsem teď dlouho nic nepřidala:-)

Veselé Vánoce

23. prosince 2010 v 19:51 | martnka
Zdravím,
chtěla jsem vám tady dát nějaké velice oroginální přáníčko z mé tvorby, ale bohužel originalita a múza spolu odjeli někam pryč. Podezírám je z incestu! Vždyť jsou sestry?!  No nic kvůli absenci originality a můzi se budete muset spokojit se snůžkou obvyklých keců, ale jejich velkým kladem je to, že jsou myšleny ze srdce.
 Přeju vám spokojené prožití vánočních svátků, aby byl štědrý den opravdu štědrý, veselý, spokojený. Aby byl rok 2011 lepší než ten letošní, abyste se obloukem vyhýbali problémům a trápením, abyste potkávali jen samé upřímné a hodné lidi, abyste byli zdraví, aby se vaše sny staly skutečností (teda pokud si nepřejete moji smrt).
No a mám pro ty z vás (kteří nemůžou žít bez mé tvroby- já vím jsem vtipná) takový malý dáreček ve formě kapitoly a tu najdete na této (pro někoho velmi známé) adrese. Vysvětelní, proč kapitola není zde máte tam.  martulcinypovidky.blog.cz

dotazník

2. prosince 2010 v 19:57 | Martnka
Tento dotazník jsem viděla u hope , a protože jsem se nudila, tak jsem ho vyplnila taky.

1. Chtěla bys vrátit minulost? Někdy, když vzpomínám na některé situace nebo lidi tak jo, ale když to vezmu celkově, tak ne, protože věřím, že vše co se stalo mělo svůj důvod.
2. Myslíš si, že umíš správně nakládat se svým časem? Rozhodně ne, a docela bych si za to nafackovala
3. Věříš tvrzení, že "čas jsou peníze"? nevím jestli tomuhle věřím, ale rozhodně se podle toho neřídím, jsem strašně líná a nezodpovědná, takže vše co mě nebaví nechávám na poslední chvíli čili bych si svým přístupem k práci moc peněz nevidělala.
4. Myslíš, že je na světě spravedlnost? Ráda bych odpověděla, že ano, ale bohužel na světě moc spravedlnosti není, alespoň podle mě.
5. Jsi věřící? Ne.
6. Máš nějaké životní sny? Kdybych je neměla, umřela bych.
7. Umíš si představit lásku bez sexu? No představit si to můžu, ale záleží jestli to v dnešní době funguje.
8. Dokázala bys podvést? Ani v myšlence.
9. Odpustila bys někomu, kdo tě podvedl? Ano. Dokážu odpustit cokoliv i lidem, kteří si to nezaslouží.
10. Je pro tebe důležitější přátelství než láska? Asi ano, záleží jaké je to přátelství
11. Myslíš si, že bohatí jsou spokojenější než chudí? Možná na to vypadají, ale jsou věci, které se za peníze koupit nedají.
12. Máš svůj styl? Jak se to vezme…
13. Dokážeš riskovat ať už v čemkoli? Záleží na důsledcích.
14. Je pro tebe důležitá upřímnost? Jasnačka.
15. Máš mozek 24 hodin denně v provozu nebo dokážeš prostě "vypnout"? Spíš mi dělá problémy zapnout.
16. Věříš na osud? trochu
17. Myslíš, že jsi snadno ovlivnitelná okolím? Nedělá mi problém se podřídit, ale na druhou stranu jsem schopná se kvůli některým věcem "poprat".
18. Dovedla by jsi zabít člověka? Záleží na situaci. Rozhodně bych za někým nešla a nestřelila ho pistolí do hlavy (nejen proto, že je těžké pistoli sehnat), ale kdyby se někdo mě nebo někoho blízkého pokoušel zabít a neměla bych jinou možnost, tak asi ano, ale doufám, že mě tohle nikdy nepotká, protože ani nejsem schopná někomu vlepit facku.
19. Jak moc je pro tebe důležitá rodina? Nejdůležitější na světě.
20. Co si myslíš o bezdomovcích apod.? Svým způsobem je lituju, ale je těžké jim pomoci. Když nějakého potkám a slušně mě požádá, tak mu pomůžu, ale peníze bych jim nedala, ale o svačinu se klidně podělím.
21. Nechala bys u sebe přespat úplně cizího člověka?romantika:D Záleží, jak by na mě ten člověk působil, ale spíš ne, v dnešní době bych měla strach. Možná kdybych nebydlela doma sama, tak by se to dalo zvažovat.
22. Utekla jsi někdy z domu? Ne, ale chtěla jsem.
23. Jsi důvěřivá? Jak ke komu, řídím se instinktem.
24. Zapomínáš snadno na křivdy? Jak jsem říkala, odpouštím rychle, ale mám paměť jako Google, takže nezapomínám příliš rychle.
25. Myslíš, že se tvůj život změní až ti bude 18? Už se stalo, nebylo to tolik radikální, ale přestala jsem být tak veliký cvok. Ale nemyslím si, že to bylo tou číslici 18. V životě jsou prostě situace, kdy se vám přihodí jistě věci, při nichž musíte zvážit svůj život.
26. Toleruješ žárlivost ve vztahu? Jak se říká, kdo nežárlí nemiluje. Trochu žárlení snesu, ale nesmí se přesáhnout meze.
27. Myslíš, že chlapi jsou nevěrnější než ženský? Spíš se to od nich více čeká. Navíc jsem někde četla, že chlapi se snadněji k nevěře přiznají.
28. Je pro tebe hodně důležitá pověst? Myslím, že tohle je něco, co jen stěží ovlivním, takže to neřeším. I kdybych tancovala break dance na uších, stejně se najde někdo, kdo o mě bude tvrdit, že jsem invalida.
29. Chceš být krásná? Copak nejsem? :D Na zázraky nevěřím…
30. Jak snášíš kritiku od okolí? Záleží čeho se týká. Ale snáším jí lépe než chválu. Protože když mě někdo za něco pochválí, beru to tak, že jsem to doposud dělala špatně.
31. Přemýšlíš někdy nad smyslem života? Celkem často.
32. Věříš na mimozemšťany? Někdy si myslím, že jsem jeden z nich.
33. Umřela bys pro někoho, koho miluješ? Odpovím, jinak: chtěla bych milovat někoho, pro koho by stálo za to umřít.
34. Co pro tebe znamená slovo "štěstí"? radovat se.
35. Věříš na osudovou lásku na celý život? Věřím a čekám.
36. Co si myslíš o bláznech? Každý z nás je blázen.
37. Máš nějaký životní vzor (osobní)? O žádném nevím.
38. Jak bys popsala "normálního" člověka? Normální člověk, by se měl zapsat do Guinessovky, protože normální člověk neexistuje. Každý má v sobě něco nenormálního.
39. Věříš na tvz. "druhé já"? Radši ne, jen si mě představte, že tu lítám dvakrát:D
40. Jaký máš názor na alkoholiky? Záleží proč se jimi stali. Pokud se jedná o člověka, který pomocí alkoholu hledá útěk od problémů je mi ho líto, ale pokud je to nějaký puberťák, který se snaží působit před kamarády cool, až se na alkoholu stane závislý, je to ubožák.
41. Máš nějaké závislosti? Školní knihovna, sladkosti, povídky
42. Věříš na posmrtný život? Doufám v něj.
43. Myslíš si, že některé vzpomínky mohou přežít věčně? Ano, ale já jsem jak po amnézii a skoro na nic z minulosti si nevzpomínám:D
44. Jsi realista? Jsem realistický snílek.
45. První slovo co tě napadne pod pojmem "osobnost"? charisma.
46. Věříš na zázraky? No jestli udělám maturitu, tak začnu :D
47. Až umřeš, chceš být pohřbená / zpopelněná? Nechci přemýšlet o takových věcech.
48. Co tě jako první zaujme na chlapovi? To jak se chová ke svojí holce. Protože mě vždycky zaujme zadaný chlap. Chování mě celkově na člověku zaujme jako první, pak začnu zkoumat jeho obličej a ten nemusí být typicky krásný, právě naopak, líbí se mi, když je na něm něco zvláštního (tím nemyslím tři oči). Jednou se mi dokonce líbil kluk, který měl obličej celý od akné ( njn, ať žijou doby, kdy mi bylo 13 :D)
49. Můžeš mít jedno jediné přání, jaké by to bylo? Se neříká.
50. O čem mluvíš s kamarád(k)ama? Nepovím, protože byste z toho omdleli. :D
51. Jak většinou trávíš víkend? S kamarády. Jezdím k babičce a k dědovi
52. Dokážeš mluvit se svou mámou o všem? Teď už celkem ano, i když jsou věci, které si nechávám jen pro sebe.
53. Kdo všechno je pro tebe v životě důležitý? Rodiče, prarodiče, sourozenci, kamarádi, někteří lidé z blogu. Verča.
54. Na co teď (k jídlu) máš chuť Ne díky jsem přežraná.
 
 

Reklama