5, kapitola- kamarádi a kolegové

18. července 2013 v 21:56 | Martnka |  Prokleté vzpomínky

Zdravím,
chápu, že je to trochu šok, že se tu po víc než roce objevuje nová kapitola, ale je to opravdu tak. Vím, že to ode mě bylo nezodpovědné, ale nešlo to jinak, ten text, jenž se mi tolik měsíců válel (přiznávám, že občas téměř bez povšimnutí) v počítači se mi nezdál použitelný a vhodný k zveřejnění. Konečně jsem dospěla k úpravám, díky nimž nebudu muset chodit virtuálními kanály pokaždé, co si na kapitolu vzpomenu. Snad.
Předem děkuji každé zbloudilé a ochotné dušičce, která si pokračování přečte, popřípadě napíše komentář.
P. S. : Ačkoli to v této povídce tak nevypadá, s Filchem nám to klape: D

Druhý den ráno vstal poměrně brzy. Zprvu se polekal, když roztáhl závěsy kolem postele a místo obvyklých čtyř polorozpadlých, ušmudlaných stěn, po probuzení spatřil zdi útulného pokoje s obrazy, velkým oknem se zataženými závěsy naproti dveřím, a krbem s vyhaslými uhlíky na pravé straně místnosti. Vzápětí si uvědomil kde je a co tam dělá a úlevně si oddechl. Pomalu vstal a převlékl se. Zkontroloval své složky, aby se ujistil, že má vše na dnešek perfektně připraveno a vydal se na malou procházku po pozemcích hradu. Byl to zvláštní pocit, toulat se po tichých, opuštěných chodbách a nemuset se obávat toho, že ho někdo chytí a napaří mu školní trest. Musel uznat, že mu to vzrušení z možného průšvihu chybí. Okamžitě si vzpomněl na to, jak se kdysi v prvním ročníku spolu s Jamesem a Siriusem vydal na takovou noční toulku poprvé.
Seděl v tureckém sedě na měkkém koberci v chlapecké ložnici a předstíral, že si čte své pojednání do bylinkářství. Popravdě ale přemýšlel o nadcházejícím úplňku, který měl být už pozítří. Lámal si hlavu s tím, co svým třem přátelům řekne, že z ničeho nic jede pryč. Bál se, že mu neuvěří, že ho prokouknou. Koneckonců, nebyl nijak dobrý herec. Během posledního týdne se jeho nervozita vystupňovala natolik, že v každé hodině odcházel na záchod, kde se snažil přesvědčivým tónem svému odrazu v zrcadle přeříkat vše tak, jak si naplánovali s Brumbálem, ale nakonec to dopadlo tak, že ho profesor Křiklan na poslední hodině poslal na ošetřovnu za madame Pomfreyovou s podezřením na průjem.
James Potter ležel na své posteli a hrál si s hryzavým házedlem. Vždycky ho odhodil někam do kouta, a když se vracelo, hbitě ho chytil do dlaně, že se mu nestačilo nikam zakousnout. Petr na něj obdivně zíral.
"Já se nudím," povzdechl si Sirius a rukou si odhodil z čela pramen vlasů. "Co takhle jít ven?"
"Teď?" pozvedl James jedno obočí. Sirius přikývl. Remus se podíval na hodinky.
"Vždyť už je po večerce!" vyjekl.
"Jdeme," zavelel James a přešel ke své skříni a něco v ní hledal.
"Jestli nás chytí, dostaneme školní trest," upozornil je Lupin. To už se ale na ně Potter opět otočil, v ruce držel nějakou jemnou stříbřitou látku.
"Nechytí nás," prohlásil sebevědomě.
"Jak to myslíš, že ne…" divil se vlkodlak, dokonce i Sirius se na něj zvědavě podíval. Jejich brýlatý spolužák před jejich očima rozdělal onu stříbřitou látku. Byl to nějaký plášť.
"To mě podrž." Vydechl Black, když si uvědomil, co to jeho nejlepší kamarád drží v rukách. Byl to neviditelný plášť. James se na něho vítězoslavně zazubil:
"Tak co, jdeme?" změřil si všechny v pokoji pohledem, jímž jasně říkal, že kdo tu zůstane, je baba.
Neochotně se zvedl ze země a své pojednání odložil na noční stolek. Dost pochyboval o tom, že by je neviditelný plášť dokázal ochránit před katastrofou, která jistě nastane, pokud je odhalí Filch. Nebýt toho, že ho trápily výčitky svědomí, že už zítra bude muset svým kamarádům zalhat a také faktu, že poprvé v životě má přátele, zůstal by v nebelvírské věži.
"Péťo, jdeš s námi?" obrátil se ještě James na posledního chlapce v ložnici. Ten se sice tvářil ještě vyděšeněji, než se vlkodlak cítil, ale i on si nejspíš uvědomoval, jaké má štěstí, že je členem této party, proto jen mlčky přikývl a vstal. Možná také vycítil, že by nebylo dobré Jamesi Potterovi odporovat. Společně se vydali ke dveřím, když se Sirius praštil pěstí do čela a vyhrkl:
"Počkejte!" Jeho tři kamarádi se na něj překvapeně otočili. Remus pocítil záchvěv naděje, že přece jen nebudou porušovat školní řád, ten však opadl v okamžiku, kdy Black ze svého šuplíku vytáhl balíček bomb hnojůvek. Remus tiše zaúpěl, zatímco James se zachechtal a ukázal majiteli balíčku zdvižený palec.
Potichu sestoupili po schodech do nebelvírské společenské místnosti. Došli k portrétu Buclaté dámy, James do něj pomalu strčil loktem. Obraz se odklonil a oni mohli vyjít ven. Potter rozdělal neviditelný plášť a všichni čtyři se pod něj schovali. Remus se otřásl zimou, před nebelvírskou věží byla zavěšena jen jedna pochodeň, která dodávala chodbě slabé světlo, ale rozhodně nedokázala porazit chlad, jenž zaplňoval celý hrad. Pomalými krůčky se vydali pryč. Cítil, jak ho studená podloha zebe do bosých chodidel.
Zahnuli za roh. Ocitli se v chodbě, v níž nehořela ani jedna jediná pochodeň. Slyšel, jak Petr vedle něho vyjekl. Sirius na něj varovně sykl.
"Kdo je tam?" ozval se drsný, podezřívavý hlas bradavického školníka a jeho spěšné kroky přicházející z vedlejší chodby. James přitiskl Péťovi svou dlaň na ústa, aby je neprozradil. Remus zavřel oči a snažil se dýchat klidně a umínil si, že jakmile toho bude schopen, podívá se v knihovně po nějakém kouzle, díky němuž dokáže mizet silou vůle. Vedle něj se cosi pohnulo. Přinutil se podívat se, co se děje. Sirius vytáhl z kapsy několik bomb hnojůvek a podával jim je.
Filch se podezřívavě otáčel kolem své osy a doufal, že někoho uvidí. Chlapci, ukrytí pod Jamesovým pláštěm ani nedutali. Sirius soustředěně napřáhl ruku, v níž měl jednu z hnojůvek a mrštil jí po nic netušícím školníkovi. Bomba o chlup minula svůj cíl. Potter si posunul brýle na nose a pohrdavě se na svého nejlepšího kamaráda zašklebil. I on napřáhl ruku a změřil si školníka od hlavy až k patě. V momentě, kdy se Filch obracel čelem k němu, hodil po něm svou bombu hnojůvku, a ta, se mu rozprskla přímo uprostřed obličeje. Chlapci se kousali do rukou, aby se hlasitě nerozesmáli.
Muž zlostně zavyl a rukama si začal utírat obličej. "No počkejte…"zavrčel varovně. "Tohle mi ještě zaplatíte," křičel, ale to už mu na hlavě přistála další Jamesova rána. Vypadalo to, že se tato zábava rozcuchanému kamarádovi líbí, protože se otočil na Petra a sebral mu z rukou jeho hnojůvky. Ten na něj dotčeně zíral, ale nic neřekl. Sirius a James si vyměnili významné pohledy. Napřáhli ruce a na Potterovo přikývnutí, naráz vyhodili novou várku smrdutých bomb. A za nimi letěly další. Filch se musel dát na útěk, aby se zachránil před dalšími střelami od neviditelných útočníků.
Když už nebylo slyšet školníkovo rozhořčené nadávání, rozběhli se kluci zpět do nebelvírské věže. Vyštěkli heslo na Buclatou dámu. Svalili se do prázdných křesel v společenské místnosti a rozesmáli se na celé kolo.
Remus Lupin se posadil na schody před vstupní síní a pobaveně se smál. Bylo to tak úžasné. Vzpomínka na to dětské, poněkud bláznivé dobrodružství způsobila, že se najednou cítil tak uvolněně a šťastně. Nad jeho hlavou se ozval čísi hlas:
"Nazdar Lupine." Vzhlédl a nad sebou uviděl usměvavou, vousatou tvář bradavického hajného.
"Ahoj, Hagride. Jak se máš?" zeptal se.
"Dobrý. Nechceš se zastavit na chvilku ke mně? Postavím na čaj," navrhl poloobr. Remus přikývl a vstal. Následoval Hagrida do jeho boudy. Když vešel dovnitř, okamžitě se na něj vrhl jeho pes Tesák, černý pes cvičený na velkou zvěř. Skočil po něm a pokoušel se mu olíznout uši.
"Jedeš, potvoro jedna!" Hagrid po něm hodil zmačkaný květovaný ubrus. Tesák se odplížil někam do kouta. Hagrid postavil na stůl dva velké hrnky a konvici. Poklepal na ni svým růžovým deštníkem bohužel o něco silněji, a tak se konvice vznítila a praskla.
"Reparo," pozvedl Lupin svou hůlku. Porcelánové kousky se opět slepily dohromady. Poté zamířil na konvici a jemně do ní dvakrát klepl hůlkou. Z konvice se začala valit slabá pára.
"Díky," zazubil se poloobr. "Jsem teď krapet nervózní. To víš, první den," vysvětlil Hagrid a nalil do obou hrnků horkou vodu z konvice. Remus popadl svůj hrnek a opatrně z něj usrknul. Samozřejmě, že mu rozuměl, upřímně řečeno se cítil naprosto stejně.
"Kdy máš první hodinu?" začal rozhovor.
"Až po vobědě, mám třeťáky. Je tam i Harry, syn Jamese a Lily Potterovejch, moc prima kluk, to ti povim. Počkej, až ho uvidíš. Vypadá úplně stejně jako James, až na ty voči, ty má…"
"Po Lily," přikývl Remus. "Už jsem ho viděl," odpověděl na Hagridův překvapený pohled. "Včera ve vlaku." Hajný zachraplal:
"Jeho máma s tátou by na něj byli moc pyšný. Jenom to všecko, co už v prvnim ročníku dokázal, to by nedokázal nikdo. Představ si, že bojoval Ty-víš-s kým, tady v Bradavicích!" Lupin se polil svým čajem.
"Cože?" nemohl uvěřit tomu, co slyšel.
"No jen si to představ.Brumbál tady skoval Flamelův Kámen mudrců, protože on ho chtěl ukrást, pak dokonce přišel i sem do Bradavic, aby kámen vodsaď vodnesl, ale mladej Harry mu v tom zabránil!" pustil se do barvitého líčení toho, co se tehdy stalo. Remus pozorně poslouchal, ale zdálo se mu neuvěřitelné, že se to skutečně stalo, že by se student prvního ročníku dokázal utkat s lordem Voldemortem a jeho kumpánem. Bylo to stejně nemožné jako to, že by roční dítě dokázalo porazit nejzkaženějšího čaroděje všech dob, a přesně to se stalo…
Napadlo jej, co by asi na to řekli Harryho rodiče, kdyby věděli, co všechno jejich syn dokázal.
Jako by se vrátil v čase, stál u nemocničního lůžka, v němž ležela mladá žena s rudými vlasy. Měla bledou tvář, na níž šťastně zářily dvě velké smaragdové oči. V náruči držela malé děťátko s uhlově černými vlásky, po kterých jej láskyplně hladila. James seděl vedle své manželky a pozoroval svého spícího syna. Remus si nepamatoval, že by ho kdy viděl tak šťastného a hrdého jako právě v této chvíli, dokonce ani tehdy, kdy jeho tým vyhrál famfrpálový pohár a Lily souhlasila s tím, že s ním půjde na rande, málem svého kamaráda nepoznával. Tenhle něžně se usmívající, slzející a žvatlající taťka má být jeho trochu nezodpovědný, problémy vyhledávající, lehce arogantní frajírek James Potter? Neuvěřitelné, co dokáže s člověkem udělat tak malé a bezbranné stvoření jako je dítě. Vždyť i on sám cítil, jak se mu srdce zaplňuje láskou při pohledu na ten malý uzlíček v Lilyině náručí.
Znovu si představil hrdý výraz Jamese Pottera a věděl, že by byl nesmírně pyšný, kdyby věděl, jak skvělého má syna.
Mířil do druhého patra na svou úplně první hodinu obrany proti černé magii, a přestože si už několik dní vše pečlivě připravoval, cítil, jak se mu vnitřnosti svíjí nervozitou, takhle mu snad nebylo ani před zkouškami NKÚ, netěšil ho ani fakt, že na něho čekají studenti sedmých ročníků, kteří už o obraně proti černé magii toho hodně vědí, nebo by měli vědět, takže si bude muset dát pozor, aby neřekl nebo neudělal nějako botu. Před dveřmi se zastavil, jako by čekal na to, až ho někdo pustí dovnitř. Zhluboka se nadechl a vzal za kliku. Nasadil uvolněný výraz a obdařil celou třídu spokojeným úsměvem.
"Dobrý den, posaďte se, prosím," přikázal jim. Všichni poslechli a zvědavě svého nového profesora pozorovali. Lupin si odkašlal.
"Takže než začneme, dovolte mi říct pár slov na úvod. Jak už jste slyšeli, jmenuji se Remus Lupin a budu vaším učitelem obrany proti černé magii. Rád bych poznamenal, že je tento předmět velice důležitý nejen proto, že z něj budete letos skládat zkoušky OVCE ale proto, že se každý z nás s nějakou formou černé magie ve svém životě setká a je jen dobře, pokud ví, jak jí čelit. Bohužel jsem nedostal žádné informace o tom, co vás učil váš bývalý profesor, tak bych vám byl velice vděčný, kdybyste mi s tím trochu pomohli, abych věděl na co navázat," laskavě se na všechny usmál. Student v poslední lavici hlasitě zaprotestoval:
"To snad ne!"
Remus se k němu otočil:
"Stalo se vám něco, pane Wellingsi?" netvářil se nijak přísně. Jmenovaný student trochu zrozpačitěl.
"Víte náš minulý učitel, profesor Lockhart nám v jednom kuse dával nějaké dotazníky, v nichž se nás ptal, jaký používá šampon na vlasy a jaká je jeho oblíbená barva. Taky jsme museli hledat staré výtisky Týdeníku čarodějek a zpracovávat několik stop dlouhé pojednání o tom, jak vyhrál v soutěži o Nejkrásnější úsměv. Prosím, pane profesore, tohle už nikdy víc." Třída se hlasitě rozesmála, dokonce i Remusovi zacukaly koutky úst, ale ovládl se.
"Nemusíte se bát, žádnou podobnou soutěž jsem nevyhrál, nicméně…" dveře se otevřely a dovnitř doslova vběhla nějaká dívka. Hnědé vlasy měla rozcuchané a tváře narůžovělé, držela se za hrudník a snažila se popadnout dech.
"Promiňte, pane profesore, ale ten pitomý Protiva po mě házel Filchovi kbelíky, opravdu se moc omlouvám." Lupin přikývl, školní strašidlo si pamatoval až moc dobře.
"To nic slečno, posaďte se." Vyzval nově příchozí a opět se otočil na třídu:
"No dobrá, utvořte prosím dvojice. Zopakujete si obranná kouzla." Studenti na povel vstali a po dvojicích se rozmístili po celé učebně. Za nedlouho se všude rozléhaly jejich výkřiky, jak po sobě metali jednotlivé kletby. Lupin procházel mezi jednotlivými dvojicemi, aby zkontroloval, jak si vedou, většině to šlo velmi dobře, ale našli se i tací, kteří potřebovali profesorovu pomoc.
Celý den neměl ani malou chvíli na to, aby se zastavil, jemu to však vyhovovalo, práce mu dávala nejen pocit alespoň nepatrné důležitosti, ale také oddalovala jeho samotu, proto byl pravděpodobně jediný člověk v celých Bradavicích, který byl zklamán z toho, že zvonek ohlásil konec odpoledního vyučování. Studenti jako na povel vyskočili ze svých židlí a začali balit svoje věci, zatímco někteří dychtivě vyrazili ke dveřím, Remus je pobaveně pozoroval, když však z učebny odešel poslední druhák, zmrzl Lupinovi úsměv na rtech. Pohlédl na své staré, polorozpadlé hodinky na pravé ruce, jež ukazovaly pár minut po čtvrté hodině. Povzdechl si a dal se do velmi pomalého urovnávání svých poznámek, koneckonců neměl kam spěchat. Popravdě řečeno, neměl tušení, co by měl teď udělat, nebo kam jít. Rozhlédl se po prázdné učebně a náhle se cítil strašně osamělý.
Vykročil ven na chodbu a nechal se unášet davem studentů. Ocitl se před kamenným chrličem, chránícím vchod do sborovny. Zastavil se a trochu nedůvěřivě hleděl na dubové dveře. Opatrně se k nim přibližoval, jako by se bál, že za nimi někdo čeká a srazí ho na zem. Položil ruku na kliku a lehce stiskl. Nervózně vstoupil do podlouhlé místnosti, v níž se nacházela velká spousta různých křesel. V rohu stála stará šatní skříň a před ní s namířenými hůlkami stáli profesor Kratiknot a Severus Snape, na něčem se domlouvali. Lupin si mírně odkašlal a pozdravil:
"Dobré odpoledne." Profesor Kratiknot se za ním otočil a srdečně mu odpověděl, zatímco učitel lektvarů nedal najevo, že by příchod svého kolegy zaznamenal, hůlku, jež držel v ruce, nyní svíral poněkud křečovitě. Dveře se opět otevřely a do sborovny vešla profesorka McGonagallová.
"Co se to tu děje?" zeptala se suše a klouzala očima z Lupina stojícího v rohu, hned vedle věšáků na kabáty, a na učitele, mířící hůlkami na skříň.
"Představte si, Minervo, že se nám tady ve skříni usadil bubák," dal se do vysvětlování Kratiknot. Ředitelka nebelvírské koleje se posadila do jednoho z křesel a trpce si odfrkla:
"Nejprve čajové lístky a teď bubák." Pánové se na ní tázavě podívali. Profesorka McGonagallová, semkla rty do úzké čárky a chvíli přemýšlela, jestli jim má něco říkat, ale jako by z ní slova sama vypadla.
"Sibyla nezklamala, opět na svých hodinách strašila nic netušící studenty neexistujícími výjevy, jež některému z nich předpovídají blížící se smrt." Všichni čtyři odmítavě zakroutili hlavou.
"A kdo to má být tentokrát?" otázal se Kratiknot svým pisklavým hláskem.
"Potter," odtušil Snape dřív, než profesorka stačila odpovědět, ta jen stroze přikývla. Remus naprázdno polkl. Ne snad, že by něčemu z jasnovidectví snad věřil, přesto to však nebylo příjemné slyšet.
"Co na to Harry?" zajímal se.
"Potter naštěstí není hlupák, aby si s něčím takovým lámal hlavu, ale už tak toho na něj musí být hodně, úplně stačí vše okolo útěku Siriuse Blacka…" Vlkodlak vynaložil veškeré úsilí, aby nedal na sobě znát jakýkoli náznak emoce, byl si plně vědom toho, že si ho Snape upřeně prohlíží.
" Měli bychom vyřídit toho bubáka, nemyslíte?" připomněl profesor Kratiknot. Lupin mu byl za změnu tématu nesmírně vděčný.
"Počkejte," ozval se. "Myslím, že by se mi mohl hodit na mou hodinu, pokud vám to ovšem nebude vadit…" rozhlédl se po ostatních.
"Ovšem že ne, Remusi," ujistil ho učitel Kouzelných formulí.
"Měl byste se zeptat profesora Brumbála, ale jsem si jistá, že nebude nic namítat," upozornila ho profesorka McGonagallová. Snape neřekl nic.
"No dobrá, půjdu za ním a zeptám se ho," rozhodl se a chystal se odejít ze sborovny, když se dveře znovu otevřely a dovnitř vešel ředitel školy. Krátce přelétl pohledem po všech přítomných a oznámil jim:
"Sirius Black byl spatřen nedaleko hradu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 19. července 2013 v 15:24 | Reagovat

teda já myslela, že mě šálí zrak, když mi bloglovin zahlásil novou kapitolu! sice po dlouhé době, ale myslím, že délka to odčinila ;o)
jinak tu dobu chápu...my aps máme hrozně málo času, i když máme volno =o)

2 Lilly Lilly | E-mail | Web | 5. srpna 2013 v 22:01 | Reagovat

Martnko, koukej psát!!! Já chci pokračování, jasný?! A to říkám zcela výhružně! :D já tuhle povídku miluju a chci víc! :D :D Remus je tak báječnej člověk! Ty jeho vzpomínky mě dostávaj, jsem dojatá, pobavená, nadšená a napjatá!!! A když se takhle čtenář cítí, znamená to, že jsi SAKRA dobrá!!! :)

3 Verča Verča | E-mail | 10. srpna 2013 v 14:05 | Reagovat

Možná je to tou roční absencí, ale když jsem si přečetla celou povídku znovu od začátku, musím říct, že se mi líbí ještě víc než před tím.
Je to vážně skvělý, napínavý, krásně napsaný, místy vtipný... a takhle bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho. Jsi prostě šikulka.:-)
Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat a jestli budu muset čekat další rok, tak... tak mě fakt nasereš.:-D:-D
P.S: Díky za úžasný počtení.
P.P.S: Jo a ten osobní skanding platí.:-)

4 Martnka Martnka | 11. srpna 2013 v 17:02 | Reagovat

[1]:Hope, ani se nedivím :) K té délce- toto je ještě zkrácená verze, ta původní měla být o hodně delší, ale s tím se mi však už opravdu nechtělo štvát (ani sebe ani své nebohé čtenáře), moc děkuji za komentář.

[2]:Lilly, nepřeháněj :))) ale moc děkuji, komentář a slova chvály vždy potěší :D

[3]: Verčo, nejspíš poprvé v životě s tebou nemůžu souhlasit, já po sobě tu povídku četla a jsou tam věci z nichž mi hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. A co se týče toho, jestli bude příští kapitola až za rok? Vzhledem k tomu, že jsem s tím ještě nijak nepohnula, mužete tuto kapitolu považovat za epilog :D

5 Verča Verča | E-mail | 12. srpna 2013 v 13:07 | Reagovat

[4]:Ha ha, Marťulka je vtipálek. Ještě, že ji znám a tudíž vím, že si dělá srandu. Kdybych ji totiž neznala, samou nedočkavosti bych ji asi uškrtila.:-D

6 Martnka Martnka | 12. srpna 2013 v 14:52 | Reagovat

[5]:Taky doufám, že je to vtip... Mimochodem, nedávno jsem četla text jedné písně: Klepe mi na dveře černý pes, musím najít hřeben a učesat si vlasy :D Asi nemusím říkat, na co jsem si vzpomněla... ano, na to, že bych měla spát, bohužel byla půlnoc.

7 Martnka Martnka | 12. srpna 2013 v 15:07 | Reagovat

[6]:psát ne spát...grrr... spamuju si vlastní blog :D

8 Verča Verča | 12. srpna 2013 v 16:08 | Reagovat

[7]:Tak tenhle překlep byl vtipnej - spát, bohužel byla půlnoc.:-D
Návaznost se opět projevila.:-D
Hezky piš - byla by škoda nevyužít tak pěknou inspiraci v podobě písničky.

9 Martnka Martnka | 12. srpna 2013 v 16:19 | Reagovat

[8]:Ta návaznost mě taky pobavila, mimochodem s kapitolou jsem trochu pohla, pomalu, ale jistě, se blížíme k tomu, že ji napíšu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama