4. kapitola- Pachatel se vrací na místo činu

2. května 2012 v 12:28 | Martnka |  Prokleté vzpomínky
Ahoj,
protože jsem člověk, který plní sliby, tak tu přidávám další kapitolu, snad budete spokojeni. Co ase týče dalších kapitol, tak mám dopsanou pátou a rozepsanou šestou, jenže obě dvě kapitoly vznikly v návalu autorčiny zvrácené romantické nálady, takže silně uvažuju, že to přepíšu, což znamená, že hodně scén budu vymazávat. Doufám, že to zvládnu přes tenhle víkend.
Moc vám chci opět poděkovat za všechny komentáře, jste opravdu úžasní, někdy mám pocit, že si vás nezasloužím.

Příjemné čtení
Martnka
P.S: Dneska jsem držela pěsti všem nebožátkám, které psaly didaktické testy z češtiny. Už se k mým uším donesly zvěsti, že slavné vlčice budou mít nástupce.
P.S. Moc děkuju Ewilce za upozornění u minulé kapitoly, že nejde v textu odlišit přítomnost od vzpomínek, už jsem to opravila.

Lupine!" slyšel, jak ho někdo volá a otočil se za majitelem hlasu. Uviděl ředitelku své bývalé koleje, profesorku McGonagallovou, která se k němu blížila. Až na ty šedivé vlasy a několik nových, hlubších vrásek, vypadala tak, jak si ji pamatoval. Vlasy měla jako vždy stažené do pevného drdolu, oči schované za hranatými brýlemi, rty semknuté do úzké čárky. Tvářila se velice přísně. V duchu si musel opakovat, že už není student, jinak by se musel klepat strachy, jestli si náhodou nevysloužil školní trest. Když k němu došla, nasadil zdvořile tázavý výraz.
"Co Potter? Co se stalo?" vyštěkla. Lupin si povzdechl a dal se do vysvětlování:
"Mozkomorové prohledávali vlak kvůli Siriusi Blackovi. Jeden vešel i do našeho kupé. Chtěl z nás vysát šťastné vzpomínky. Harrymu se udělalo zle, to je vše." Profesorka McGonagallová si s Remusem vyměnila nesouhlasný pohled. Pak zamířila do vstupní síně. Jako by si na něco vzpomněla, znovu se obrátila na svého kolegu:
"Měl byste jít do Velké síně. Profesor Brumbál vás očekává." Mlčky přikývl a odvrátil se od ní. Zadními dveřmi vstoupil do Velké síně, která se postupně zaplňovala přicházejícími studenty. Bylo to jako by se vrátil zpátky v čase. V čele síně stál dlouhý, profesorský stůl, na němž byly připravené zatím prázdné talíře a příbory. Naproti byly čtyři stejně dlouhé a prostřené stoly. Na židlích kolem nich, seděli studenti, kteří buď hladově hypnotizovali talíře před sebou, nebo si mezi sebou vyprávěli různé historky z prázdnin. Nevědomky udělal krok vpřed směrem k nebelvírskému stolu.
"Profesore Lupine, posaďte se tady prosím," ozvalo se za ním. Byl to Brumbál, který ho pobaveně pozoroval skrz své půlměsícové brýle. Udělal krok vzad a rychlým pohledem prohlédl profesorský stůl. Volné místo bylo vedle maličkého profesora Kratiknota.
"Dobrý večer, pane profesore, můžu si k vám přisednout?"
"Jistě, jistě," přitakal profesor kouzelných formulí pisklavým hláskem a přisunul prázdnou židli vedle sebe blíž k Lupinovi. " Klidně se posaďte, pane kolego." Připadal si divně, když ho jeho bývalý učitel nazval kolegou, ale nabízenou židli přijal s povděkem. Chvíli poté, co se usadil, otevřely se dubové dveře a do Vstupní síně vešel školník Filch, starší plešatící muž, s dlouhým křivým nosem a potrhaným, pracovním hábitem, přes,nějž měl přehozený staromódní hnědý frak, prožraný od molů, s houfem nervózních prváků za sebou. V ruce nesl starou, zašle vypadající čapku, Moudrý klobouk. Vlkodlak se zprvu podivil, co se kam zmizela profesorka McGonagallová, ale než se stačil nad tím zamyslet, Moudrý klobouk rozevřel krempu a dal se do zpěvu. Jako každý rok i letos vyzdvihoval určité vlastnosti jednotlivých kolejí, a tak padla řeč na Godrica Nebelvíra a jeho statečnost, Rowenu z Havraspáru, kterou všichni obdivovali pro její chytrost, nezapomněl ani na čestnou a spravedlivou Helgu z Mrzimoru a předposlední sloka patřila moci chtivému Salazaru Zmijozelovi. V závěru písně Moudrý klobouk upozorňoval všechny nové studenty, ať se ani nepokoušejí něco skrývat, protože on stejně dohlédne až na dno jejich duše. Vzápětí následovalo zařazování.
Nedokázal se soustředit, ačkoli se ze všech sil snažil, nešlo to. Místo vysokého blonďatého chlapce, který nyní vcelku sebejistým krokem kráčel vpřed, k Moudrému klobouku a profesorce, kterou Lupin neznal, a jež četla jednotlivá jména nových studentů, viděl chlapce s havraními vlasy, kráčejícího s hrdě vzpřímenou hlavou a lehce povýšeným výrazem.
Sirius Black. Usadil se na třínohou stoličku a na jeho tváři se dalo poznat, že jeho sebedůvěru na zlomek vteřiny vystřídala nervozita.
"Nebelvír!" zavolal na celé kolo Moudrý klobouk a mladík, sedící pod ním si úlevně oddechl. Tehdy ještě Remus nedokázal pochopit chování starších studentů, kteří si začali ohromeně něco šuškat.
"CarolineDolaneyová," přečetla Minerva McGonagallová další jméno. Remus se otočil na dívku, která váhavě postoupila vpřed. Měla dlouhé hnědočervené vlnité vlasy, trochu delší nos a výrazné rty. Byla až nezdravě hubená a její hnědé oči vypadaly jako bez života. Je slepá, uvědomil si Remus, když jí profesorka vyšla vstříc, vzala jí opatrně za ruku a pomohla jí posadit se na stoličku. Caroline si roztřesenými prsty nasadila na hlavu klobouk, který jí spadl přes celý obličej. Chvíli se nic nedělo, nakonec se opět rozevřela krempa a klobouk zvolal:
"Havraspár!" nová havraspárská studentka, slezla ze stoličky a otočila se k místu, odkud se ozýval nejhlasitější potlesk. Odhodlaně se vydala oním směrem, ale klopýtla o malý schůdek, naštěstí rovnováhu udržela. U zmijozelského stolu se začali jízlivě smát. U vedlejšího, havraspárského, stolu se zvedla jedna studentka s odznakem prefektky připíchnutým na hrudi a došla ke slepé spolužačce, aby ji pomohla bezpečně dojít na správné místo. Remus nebyl sám, kdo dívku pozoroval, mnoho z nich se nikdy s nevidomým člověkem nikdy nesetkalo.
Zařazování pokračovalo. Tentokrát to byla Lily Evansová, komu na hlavu nasadili Moudrý klobouk, který po krátké úvaze poslal rudovlásku do Nebelvíru. Po ní bylovyvolánoještě několik studentů, kteří byli postupně zařazeni do Havraspáru, Zmijozelu a dvojčata Lawrencovi do Mrzimoru, když ředitelka nebelvírské koleje konečně přečetla jeho jméno:
"Remus Lupin."
Od učitelského stolu sledoval, jak z řad prváků vystupuje malá, baculatá dívka s černými vlasy spletenými do dvou culíků, byla v obličeji bílá jako křída a vypadala, že každou chvíli bude zvracet. Vzpomněl si, jak se tehdy cítil on sám a musel se pousmát.
V hlavě mu hučelo a srdce divoce tlouklo, bál se, že ke stoličce ani nedojde, protože jeho nohy ho odmítaly poslouchat. Nemohl tomu uvěřit, když se mu podařilo udělat krok vpřed. A další a další, a pak ještě jeden, až konečně stanul před profesorkou McGonagallovou, která se tvářila, jako by ho kárala za všechny jeho budoucí prohřešky. S úlevou se posadil na stoličku a pevně stiskl víčka. Čekal, co se bude dít. Tvář mu zakryl tmavý stín. Leknutím otevřel oči, ale neviděl nic víc než vnitřek starého klobouku. Připadalo mu to jako věčnost, byl by dokonce přísahal, že slyší, jak Moudrý klobouk zamyšleně mručí, byl by se klidně i vsadil, že kdyby měl Klobouk ruce, škrábal by se jimi na špičce klobouku.
Proč mě prostě nepošle domů? Napadlo Remuse, když už skoro nemohl dýchat. Klobouk se zasmál tak tiše a nečekaně, až sebou vlkodlak trhl.
"Domů říkáš?" zazněl hlásek v jeho hlavě. "Mám lepší nápad…NEBELVÍR!" Pravděpodobně nikdy nebude schopen popsat, jak se mu ulevilo, když konečně zaslechl jméno své koleje, svého nového domova. Jako by z něj spadl obrovský balvan, najednou byl lehký, lehký jako pírko. Rozběhl se k nebelvírskému stolu, kde se posadil naproti Lily, vedle toho chlapce s havraními vlasy.
Brzy si k nim přisedl také Petr Pettigrew, onen malý tlustý kluk, s nímž Remus seděl v kupé, a jenž se pořád něčím cpal, a JamesPotter, brýlatý kluk s velice nepoddajnými, uhlově černými vlasy a kulatými brýlemi na dlouhém nose. Okamžitě se vtěsnal mezi Lupina a mladíka, který se jmenoval Sirius Black.
"Tak vidíš, že si to dokázal!" udeřil svého souseda do zad a tvářil se tak pochvalně, jako by dotyčný uspěl u nějakého výjimečně složitého testu.
Profesor Brumbál povstal u učitelského stolu, aby jako obvykle pronesl úvodní proslov a zahájil hostinu na začátek nového školního roku. Lupin sebou trhl, už nebyl ten jedenáctiletý chlapec, opět seděl s ostatními profesory, kteří byli otočeni na ředitele a čekali, až začne mluvit.
"Dovolte mi, abych vás všechny přivítal v novém školním roce," rozpřáhl paže, jako by chtěl obejmout každého, kdo se nacházel ve Velké síni. "Dříve než začneme hodovat, jsem nucen oznámit vám několik věcí. Doufám, že se na mě nebudete zlobit, když začnu tou nejnepříjemnější. Jistě jste si všichni všimli, poskytují Bradavice dočasné útočiště několika azkabanskýmmozkomorům. Ministr kouzel mě každopádně ujistil, že jejich přítomností nebude nijak narušena vaše výuka a pobyt na pozemcích hradu, cítím se však povinen vás varovat, abyste se s nimi nedali do křížku. Není v přirozenosti mozkomora odpouštět."
Z řad studentů se ozýval vzrušený, ustrašený šepot. Bylo nad slunce jasnější, že nikdo z žáků si nepřeje se ještě někdy s azkabanskými strážnými setkat. Remus se jim nedivil, neznal nikoho, kdo by měl tyto nestvůrné tvory v lásce.
"A teď veselejší zprávy," pokračoval Brumbál. "Mám tu čest v našem profesorském sboru přivítat hned dva nové učitele. Tím prvním je profesor Remus Lupin, který se laskavě ujal vaší výuky obrany proti černé magii." Jmenovaný vstal. Síni se rozlehl ne příliš nadšený potlesk. Chápal, proč to. Ve svém starém, záplatovanémhábitu, s bledou tváří a tmavými kruhy pod očima, nevypadal jako někdo, kdo by toho o boji s černou magií věděl hodně. Ale přece jen tu byl někdo, kdo tleskal opravdu bouřlivě. Ohlédl se tím směrem a viděl Harryho a jeho přátele, s nimiž se setkal ve vlaku. Tělem mu projela vlna vděčnosti. Posadil se zpátky na židli a ucítil na sobě něčí pohled. Otočil se na osobu, jež ho tak upřeně pozorovala. Měl co dělat, aby nevykřikl překvapením, když se je ho zrak střetl s mužem s tmavýma očima, sinalou pletí, hákovitým nosem a černými, mastnými vlasy, přestože ho neviděl dvanáct let, poznal ho. Byl to jeho bývalý spolužák ze školy, SeverusSnape. Nemohl uvěřit, že se s ním znovu setkává a zrovna tady. V Bradavicích, u profesorského stolu. Nedávalo to žádný smysl, na druhou stranu, když tu může učit on, proč by Brumbál nemohl přijmout i muže, kterému v dětství přezdívali Srabus.
Snape ho nepřestal propalovat svýma očima plnýma nenávisti. Lupin byl přesvědčen, že kdyby pohled dokázal zabíjet, už dávno by tady ležel v kaluži vlastní krve. S lhostejným výrazem se od svého kolegy odvrátil, snažíc se nedat na sobě znát jakoukoli emoci. Soustředil se výhradně na ředitelův proslov.
"Náš učitel péče o kouzelné tvory, se rozhodl odejít na zasloužený odpočinek. S potěšením vám ale oznamuji, že na jeho místo nastoupí náš RubeusHagrid." Remus překvapeně zamrkal, naklonil se přes hlavy ostatních učitelů, aby na bradavického hajného lépe viděl. Musel se usmívat, když spatřil, jak si poloobr dojatě utírá své švábům podobné oči do kostkovaného ubrusu. Vlkodlak se připojil k tleskajícím, nevěděl o nikom, kdo by se lépe hodil na toto místo. To jak tleskal on a ostatní profesoři se ovšem vůbec nedalo srovnat s rámusem, jenž se ozýval od nebelvírského stolu. Studenti křičeli, pískali a tloukli pěstí do stolu.Trvalo hodnou chvíli, než se je podařilo utišit, Náměsíčník si všiml, že Harry a jeho dva kamarádi z kupé byli poslední, kdo přestali tleskat.
Brumbál tlesknul do dlaní, tím dal znamení, že hostina právě začala. Mísy na stolech se začaly plnit nejrůznějšími druhy jídel, džbány se plnily dýňovou šťávou a čajem. Remus si nabral obrovskou porci bramborové kaše a dvěma kuřecími stehny. Hladově se do jednoho z nich pustil, bylo to už dlouho, co se naposledy pořádně najedl, chvílemi měl dojem, že to bylo v posledním ročníku v Bradavicích, nebo krátce po odchodu z nich, kdy ještě chodil o víkendech na oběd k Potterovým. Vzpomínka na Jamese Pottera mu vykouzlila úsměv na rtech. Co by asi řekl tomu, kdyby svého vlkodlačího přítele viděl takhle se ládovat?
Když z talířů na stolech zmizely i poslední drobky a Remus měl pocit, že snad praskne, profesor Brumbál vstal a poslal je všechny do postelí. Lupin vstal a vydal se po schodech do druhého patra, kde byl jeho kabinet. Cestou odpověděl na pozdravy od několika obrazů, dokonce potkal i ducha nebelvírské koleje.
" Á dobrý večer, pane Lupine," pozdravil duch známý jako Skorobezhlavý Nick. "Vítejte zpátky v Bradavicích, jsme nesmírněpotěšeni, že jste opět mezi námi." Nad jejich hlavami se ozvalo hlasité odfrknutí. Remus se podíval ke stropu a nijak ho nepřekvapilo, když spatřil školní strašidlo Protivu.
"Mnohokrát děkuji Nicku, já jsem opravdu šťastný, že jsem se tu mohl vrátit, ale teď mě omluvte, jsem unavený." Kývl na ducha a opatrně ho obešel. Konečně otevřel dveře svého pokoje. V místnosti byla tma, alejemu to vyhovovalo, byl tak ospalý, že se ani nenamáhal s převlékáním a vlezl si do postele. Okamžitě usnul, spánku si však užil jen několik minut. Probral ho hluk, jak jeho dveře vyletěly z pantů, následně slyšel, jak někdo vtrhl do jeho ložnice a pomocí hůlky rozsvítil všechny svícny. Musel si rukama zakrýt oči, než si na světlo dokázal zvyknout. V pokoji zuřivě chodil Snape a rázně otevíral všechny skříně, zásuvky, dokonce se podíval do koupelny a pod postel. Překvapený Náměsíčník už, už otevíral ústa, že mu něco řekne, když se Snape s nenávistí v očích na něj otočil a vyštěkl:
"Kde je?!"
"Kdo?" nechápal Lupin.
"Black!" Snapeův výraz byl čím dál zuřivější. Remus zůstával i nadáleobdivuhodně klidný, když popravdě odpovídal:
"Nemám tušení."
"Nelži mi tu, vlkodlaku! Vím, že jsi mu pomohl dostat se z Azkabanu, vím, že ho tu někde ukrýváš!" Profesor lektvarů vyváděl jako šílenec, když otvíral malý šuplík na psacím stole. Lupin vstal. Napřímil se v celé výšce a zadíval se Snapeovi zpříma do očí.
"Na tohle nemáte žádné právo, prosím odejděte." Ukázal rukou k místu, kde ještě nedávno stály dveře. Profesor však ani náznakem nevypadal, že by chtěl odejít.
"Nepůjdu, dokud mi neřekneš, kde je Black!" rozkřikl se.
"To už by stačilo," ozval se ode dveří přísný hlas. Oba profesoři se otočili. Na prahu stál AlbusBrumbál zkoumavě přejížděl očima z jednoho na druhého. "Co se tu stalo?"
"Nic," odpověděl Snape lhostejným tónem, Lupin si však všiml jeho dlaní zaťatých v pěst.
"Trochu jsme to přehnali s večírkem na uvítanou," doplnil ho Remus a vlídným úsměvem se pokusil zamaskovat ironii v hlase.
"Ach tak," ředitel pokýval hlavou na znamení toho, že rozumí. "Každopádně bych vám doporučoval ten váš večírek ukončit," Na předposledním slovu mu v očích zaplálo. "Než probudíte celý hrad a začnou se sem sbíhat studenti." Oba přikývli. Snape prošel kolem ředitele a bez jediného slova zamířil dolů do sklepení. Brumbál pohlédl na Lupina.
"Měl byste si jít lehnout, Remusi. Zítra vás čeká náročný den," laskavě se na něj usmál a hůlkou namířil na rozbité dveře. Ozvalo se hlasité cvak a dveře byly opět na svém místě.
"Děkuji," ozval se Lupin a rukou potlačil zívnutí.
"Dobrou noc," odpověděl Brumbál a také odešel.
Remus pomalým krokem přešel ke svému kufru a začal v něm hledat pyžamo, naštěstí si s sebou bral jen velice málo věcí, tak nebylo těžké ho najít. Převlékl se, lehl si do své postele a zhasl světla. Když zatahoval závěsy kolem lůžka, vzpomněl si na Snapea a pomyslel si, že letošní rok bude víc než zajímavý. Krátce na to usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barsh Barsh | Web | 2. května 2012 v 12:32 | Reagovat

páni :)

2 Verča Verča | E-mail | 2. května 2012 v 18:52 | Reagovat

Culím se tu od ucha k uchu. Zlatí, to je úžasný odreagování po čejáku. Děkuju! No ale měla by sis s tím přidáváním kapitolek pohnout - zítra píšu ajinu a po ní budu potřebovat daleko větší odreagování =delší kapču.:-D
Obdivuju tě, že tak výborně dokážeš plnit sliby. To já, věčná slibotechna, jen závistivě slintám.:-D A taky obdivuju tvůj styl psaní a klidně to tu budu opakovat každičkej koment.:-)
U tý pasáže s Carou jsem se musela chlamat. Je to pěkný. Ne kecám! Je to moc pěkný! Juuu, těším se na pokráčko a klidně tam tu romantiku nech, Verča se rozhodně zlobit nebude.:-)
Nepoddajné vlasy? Tos tu kapču nemohla přidat včera - dneska bych aspoň věděla, že se nepoddajný píše s dvěma d.:-D
No jinak, česák se dal, ale moc jsem toho nestihla. Jen nechápu, proč tam dali otázku z dějáku.
Takže ještě jednou moc děkuju za krásný počtení.
P.S Filchie musel být k sežrání... těmi moly.:-D

3 Peťa Peťa | Web | 2. května 2012 v 21:02 | Reagovat

Veľmi pekná kapitola,som rada,že je aj taká dlhá :D

4 Martnka Martnka | 3. května 2012 v 9:25 | Reagovat

[1]: sice nevím, jak mám tvůj komentář brát, ale děkuju :)

[3]: Děkuji ti moc :)

[2]: Ta romatika se ti líbit nebude :D a necchi abyste se s Remíkem rozešli :D No o té otázce z dějáku už jsem slyšela, ale neřeš to. Já jim ty vlčice nemůžu odpustit dodnes, i když jsem odpověděla dobře :D

5 Nienna Nienna | E-mail | Web | 3. května 2012 v 22:02 | Reagovat

Vďaka za ďalšiu kapitolu :) Pri pasáži ako Remus automaticky zamieril ku chrabromilskému stolu som sa pristihla, že sa podvedome priblbo usmievam, bolo to podarené :) Inak, musím povedať, že Remus bol vždy jednou z mojich obľúbených postáv, ale odkedy čítam túto poviedku, mám ho rada ešte viac (ak sa to dá :)) - vykresľuješ ho veľmi pekne :)

6 Verča Verča | E-mail | 3. května 2012 v 23:59 | Reagovat

[4]:Na rozchod kašli (my se zas pak usmíříme, hlavně, když bude ta romantika:-D).

7 Martnka Martnka | 4. května 2012 v 9:09 | Reagovat

[5]: Nienno, moc děkuju za komentář :)

[6]: nenene nic nebude :D

8 Verča Verča | E-mail | 8. května 2012 v 23:08 | Reagovat

Kéš by zítra byla neděle - mohla bych tě právem uhánět, ať přidáš tu romantickou kapču (pořád bláhově doufám, že tam romantika bude:-D). Ale bohužel je zítra středa.. Tak co... budu tě uhánět neprávem (stejně nějaký práva neřeším:-D).
Kapča!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! ROMANTICKÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

9 Verča Verča | E-mail | 8. května 2012 v 23:09 | Reagovat

Prosíííííííííííííííííííííííííííííííííím!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

10 Verča Verča | E-mail | 8. května 2012 v 23:12 | Reagovat

Sakra, blog mě odsud dvakrát vykopl, tak toho radši nechám, aby mě pak nevykopl i od pátý kapči. Hajzl jeden, furt ti nadržuje.:-D
No ale aby sis nemyslela (vím, že nemyslíš, páč bychom si jinak tak nerozuměly:-D), že jsem to vzdala, navrhuji ti (zatím jen jednou), abys hodila prstama a kapitolku co nejrychleji přidala, nebo...(ty trojtečky mají být dramatický, vypadaj tak?:-D)

11 Verča Verča | E-mail | 11. května 2012 v 8:08 | Reagovat

Pátek! A to znamená, že nejpozději za dva dny tu musí být kapitolka. Nezapomněla jsi na to doufám, že ne?:-D
Jo, vím jsem svině, ale nestěžuj si - nikdo tě nenutil, aby ses se mnou bavila.:-D

12 Martnka Martnka | 11. května 2012 v 11:07 | Reagovat

[11]: a co má naše přátelství společné s další kapitolou? :D

13 Verča Verča | E-mail | 11. května 2012 v 21:49 | Reagovat

[12]: To, že se změní v nepřátelství, když tu kapča nebude. Ale neboj, hned jakmile tě k ní dokopu, zas se usmíříme (no uznej, přece nebudu dokopávat kamarádku, co by si o mě lidi pomysleli:-D). A jestli se ti to nelíbí, nemáš tak úžasně psát. Kdo se na to má furt těšit.:-D

14 Verča Verča | E-mail | 13. května 2012 v 20:41 | Reagovat

Blázen Verča hledá letadlo, kde je?:-D
Přilettí s ním i další kapitolka? Doufám, že ano a že mi místo ní nepřiletí facka.:-D Ale tak není za co, vždyť přece neskanduju... zatím. To není provokace, jen... no, znáš to, člověk nikdy neví, co se může stát.:-D

15 Martnka Martnka | 14. května 2012 v 7:28 | Reagovat

[14]: zlatí, vydrž. Musím koupit benzín do letadla, moc děkuju :)

16 Verča Verča | E-mail | 14. května 2012 v 10:15 | Reagovat

[15]:Ok. Jo a kup pořádnou zásobu.:-)

17 Martnka Martnka | 14. května 2012 v 12:50 | Reagovat

[16]: děkuji jsi zlatá :))

18 Ewil Ewil | Web | 14. května 2012 v 19:01 | Reagovat

Kapitola byla skvělá, Martí :) příjemná oddechovka po tom všem, co se teď kolem mě motá :) Remmyho mám čím dál radši a budu se nedočkavě těšit na další. Ha a Sevie utřel frňáček, když nepochodil se svým osočením.
Mám ráda tenhle styl psaní. Je to nenásilné, lehké a čtivé :)

19 Martnka Martnka | 17. května 2012 v 9:41 | Reagovat

[18]: Ewilko, ty jsi poklad :) děkuji moc.

Pro všechny: Tento víkend konečně končím kurz, takže pokud zvládnu všechny zkoušky, vrhnuse na psaní :)

20 Verča Verča | E-mail | 17. května 2012 v 11:34 | Reagovat

[19]:Jo, zvládneš. Aby taky ne, když ti Verča drží palce.:-D
Jo a víš, že tu chodím každý den? Ale neboj, závislák nejsem... určitě... možná... a i kdyby, tak jenom malinko.:-D

21 Martnka Martnka | 17. května 2012 v 17:28 | Reagovat

[20]:Verunko, pokud tu nechodíš ve tři ráno, tak závislák nejsi :D Jo jasně že dám, právě jsem dostala 24 bodů z 10 :D

22 Verča Verča | E-mail | 18. května 2012 v 21:37 | Reagovat

[21]:Kurňa to jseš dobrá!:-D
Mě ve středu čeká ústní pohovor z psychologie na výšku a dneska jsem si přečetla, že máme předložit seznam přečtené literatury. Tak mám stažených osm knížek a budu doufat, že je za čtyři dny přečtu.:-D
Ne, ve tři ráno tu nechodím. Čekám do poledne a u toho čekání si krátím čas spánkem.:-D

23 Martnka Martnka | 21. května 2012 v 17:52 | Reagovat

[22]: zlaťulíno, to dáš, budu na tebe myslet. Jo a zkus hádat, koho jsem potkala v Přerově. Myslím, že nápovědu nepotřebuješ, ale přesto: byla tam velká koncentrace talentu, až se mi z toho točila hlava a nevěděla jsem, kde jsem :D

24 Verča Verča | E-mail | 24. května 2012 v 11:30 | Reagovat

[23]:Fakt? To je super.:-)

25 Verča Verča | E-mail | 13. června 2012 v 11:38 | Reagovat

Vrrr!!!

26 Martnka Martnka | 15. června 2012 v 10:49 | Reagovat

[25]: já věděla, že ten 25. koment bude kritika, ale až taková, to by mě nenapadlo :D

27 Verča Verča | E-mail | 22. června 2012 v 10:15 | Reagovat

Hey lidi, chápete to? Furt tu lezu a kapitolka nikde! Jo, kdyby Filchová psala hnusně, tak mi to neva, ale ona tu napíše čtyři krásný kapitolky + prolog a pak nás nechá čekat! Tohle by se mělo trestat stejně jako týrání!

28 Nienna Nienna | Web | 3. července 2012 v 13:47 | Reagovat

Môžem sa opýtať, kedy sa dočkáme pokračovania? :-)

29 Verča Verča | E-mail | 26. července 2012 v 1:40 | Reagovat

Prosím, prosím!!!

30 Altheda Altheda | Web | 29. července 2012 v 9:38 | Reagovat

Pekná poviedka:) Dobre sa číta:) Hoci stále by som niekedy rada uvidela pokračovanie poviedky z tvojho minulého blogu "Jak zbalit Evansovou v deseti dnech" (alebo tak nejako:))

31 Verča Verča | E-mail | 29. července 2012 v 16:10 | Reagovat

[30]:Jo, to bych taky ráda viděla.
Asi začnu zase prosit.:-)

32 Martnka Martnka | 2. srpna 2012 v 18:20 | Reagovat

[30]: Moc děkuju za komentář, a děkuju, že se ti líbila i povídka z minulého blogu,  možná se k ní někdy vrátím, protože mě hodně bavila.

Zlatíčka jsem bez kompu, ale když budu hodná, tak se pokusím aspoň o nějakou jednorázovku :)

33 Ewil Ewil | Web | 15. září 2012 v 1:38 | Reagovat

Mnííííík!
A stále nic a stále nic.

34 Verča Verča | E-mail | 30. září 2012 v 10:03 | Reagovat

Zlaťušo jedna zákeřněsadistická!!!
Kdy bude kapča???

35 Verča Verča | E-mail | 4. prosince 2012 v 17:34 | Reagovat

Vrrr!!! Tady poteče krev!
Najivně jsem si myslela, že to půjde udělat i jinak, nějakou mírnější formou, ale spletla jsem se. Ačkoliv se mi do toho ani trochu nechce, budu muset rozcvičit prsty a začít jednat.

36 Lilly Lilly | Web | 5. srpna 2013 v 21:53 | Reagovat

už jsem říkala, jak boží je tahle povídka?! já vím, že jo, ale stejně to musím pořád opakovat!!! Začínám na ní být snad závislá! Věříím Ti fakt úplně všecko, je to TAK orpavdový!!! Tvoje slovní zásoba a fantazie - to je fantastický... jsi moje PANÍ spisovatelka... Mám se od Tebe hoodně co učit. ani si nepřipadám, že to jenom čtu, beru to úplně jako fakt! A takhle to prostě je!! :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama