Prolog

5. dubna 2012 v 7:50 | Martnka |  Prokleté vzpomínky
Zdravím,
Po hodně dlouhé odmlce jsem tu, abych svými činy potvrdila svůj návrat. Přináším prolog k nové povídce a modlím se k nebesům, aby alespoň jednoho z vás zaujala. Osobně považuju prolog za zatím nejpovedenější z celé povídky, tím se nechci vychloubat (nemám čím), jen upozorňuju na fakt, že ostatní kapitoly budou pro čtenáře holé utrpení.
Nevím, co víc říct, proto čtěte a komentujte. Negativní názor, je taky názor. První kapitola se objeví, až budete hodní :D
Tento prolog věnuju Verče, za její neutuchající pomoc a podporu, nejen při psaní, ale i v osobním životě. Navíc si musím vyžehlit to, že jsem jí znásilnila manžela :D
Druhé věnování holkám Tonks a Evansce, které mě k tomu dokopaly a Hope, protože její předposlední komentář ve mně probudil výčitky svědomí a způsobil to, že jsem se vrátila o pár týdnů dřív, než jsem předpokládala, a Pétě, za její radost z mého návratu, protože nic nepotěší víc než zjištění, že jste někomu chyběli J)
Děkuji holky,
Martnka
P.S. Krásné a málo bolavé Velikonoce


Prolog
Byla noc, obloze poseté milionem hvězd, dominoval měsíc v úplňku. Les pod ním klidně spal. Panující ticho bylo narušováno občasným zahoukáním sovy či zašustěním ptačích křídel. Ze stínu stromů se vynořila silueta jakéhosi obrovského tvora. Snažil se našlapovat pomalu a tiše jako kočka, ale pohyb jeho velkých tlap s drápy dlouhými a ostrými jako břitva se v tichém lese ozýval nepřirozeně hlasitě. Když byl tak blízko, aby ho ozářilo měsíční světlo, bylo možné spatřit netvora podobného vlku, ale dvakrát většího. Na úzké hlavě s velkou tlamou s dlouhými ostrými zuby měl posazeny dvě krátké špičaté uši. Pod nimi se daly spatřit dvě krví podlité oči s nepřirozeně velkými štěrbinami. Vyzáblé tělo, končetiny a krátký ohon byly pokryté hnědou srstí, místy slepenou zaschlou krví. Vlkodlak. Posadil se na zadní a protáhl hřbet. Pohlédl na měsíc. Z hrdla se mu vynořil táhlý, děsuplný zvuk, při kterém tuhla krev v žilách.
Nedaleko od něj ve tmě zářily dvě žluté oči. Patřily velkému černému psu, který vlkodlaka nějakou dobu upřeně sledoval. Na jeho zavytí odpověděl tichým, sotva slyšitelným, zavrčením. Netvor nastražil uši a zavětřil. Ostražitě se otočil a neomylně se zadíval do míst, kde se pes skrýval. Na malou chvíli se ani jeden z nich nepohnul. Upřeně pozorovali jeden druhého a bylo těžké odhadnout, v čích očích se zračí větší nenávist a zloba, kdo víc toužil po krvi toho druhého.
Vlkodlak výhružně vycenil tesáky a zabořil přední tlapu do země tak silně, až v místě, kde zaryl své drápy, zůstaly v zemině hluboké rýhy. Černý pes s hlasitým štěkotem vystartoval. Vlkodlak ztuhl ne strachy, ale překvapením. Jeho nepřítel byl už u něj a bez jakéhokoliv zaváhání či slitování se svými tesáky zahryzl do jeho krční tepny.
Zraněný tvor bolestně zaskučel a padl k zemi. Z rány mu vytékala tmavá, lepkavá krev. Jeho sok chvíli obcházel kolem něho. Pár kroků od jeho hlavy se zastavil a zahleděl se mu hluboko do očí. V těch psích se mihlo cosi zvláštního, něco jako lítost. Mírně zatřepal hlavou, jako by chtěl vyhnat nepříjemnou vzpomínku. Vykročil ještě blíž ke své oběti. Zpoza stisknutých čelistí se mu vydralo temné zavrčení. Vlkodlak přerývavě dýchal, v očích ho pálily slzy. Cítil, jak ho síly opouštějí, věděl, že je konec.
" Jak si mohl, Siriusi," zašeptal lidským hlasem.

Na zaprášené podlaze starého, dřevěného domu se strhnutím probudil muž. Trvalo hodnou chvíli, než si uvědomil, co se stalo a kde je. Opatrně se posadil a ztěžka oddechoval, jako by s někým celou noc zápasil. A přitom jenom spal, bůhví kolik dní. Trpce se nad sebou usmál, a jakmile se jeho dech zklidnil, postavil se a odešel do koupelny.
Opřel se o zrezivělé umyvadlo, které se pod jeho váhou trochu zakymácelo. On to mu však nevěnoval pozornost. Rukou otřel špínu ze zrcadla a zadíval se na svůj odraz. Pod čupřinou světlehnědých vlasů, předčasně protkaných šedí, se na něj díval unavený, popelavě bledý obličej. Pod očima měl velké, černé kruhy a na pravé tváři tři hluboké šrámy. Na čele se mu leskl studený pot. Výraz jeho tváře byl zmatený a otupělý. Natáhl chvějící se ruku ke kohoutku a pustil proud studené vody. Do natažených dlaní chytal tekoucí kapky. Omyl si jimi tvář, sundal si propocené pyžamo, jež bez ladu a skladu odhodil někam do kouta, oblékl si čistý hábit a odešel ze svého úkrytu.
Mlčky si razil cestu kolem ostatních kolemjdoucích, aniž by s někým prohodil pár slov, či se na někoho z nich podíval. Jako z dálky k jeho uším dorážely útržky cizích rozhovorů, kterým nevěnoval pozornost, stejně jako neobvyklému počasí. Ačkoli bylo léto v plném proudu, venku bylo nezvykle chladno a zamračeno. Slunce, které ještě nedávno svítilo na všechny strany, bylo nyní schované za šedivými mraky, stejně jako se okolní domy skrývaly pod hustou mlhou.
Otevřel dveře nedalekého lokálu, posadil se ke stolu úplně v rohu a objednal si čaj a topinku s máslem. To bylo to jediné, co si ze svých mizerných úspor mohl dovolit.
Snažil se jíst a usrkávat, co nejpomaleji, ale i tak mu připadalo, že posnídal až moc rychle. Vytáhl z kapsy několik srpců a podal je hostinskému. Chystal se odejít, když u jednoho stolu zahlédl něco známého.
To ale přece nebylo možné, nebo snad ano?
Znovu se obrátil a spatřil muže, jak upřeně hledí do Denního věštce. Otočil se, kývl hostinskému na pozdrav a chtěl odejít, ale opět mu padl pohled na chlápka s novinami. Nevěděl co, ale něco se mu zdálo podezřele povědomé.
Prohlížel si čarodějovu tvář, ale neshledával na ni nic z toho, co ho tak rozhodilo. Pohlédl na noviny, které muž držel v ruce, a srdce se mu zastavilo leknutím.
Z titulní stránky k němu vzhlížel muž, kterého důvěrně znal, muž, s nímž se sedm let dělil o ložnici v Bradavicích, muž, kterého považoval za přítele, a který je všechny zradil…
Aniž by si byl toho vědom, vyběhl z lokálu. Srdce mu divoce naráželo do hrudi. Opřel se o jeden ze sloupů na konci ulice a svezl se podél něho. Zabořil tvář do dlaní. Bylo mu jedno, jestli ho někdo pozoruje. Tohle by na něj bylo moc i za normálních okolností, natož po úplňku. Hřbetem ruky si otřel vlhké oči a rozhlédl se kolem. Překvapeně si prohlížel sloupy a budovy kolem. Na každé z nich byla přilepená stejná fotografie, jakou viděl v Denním věštci a pod ní byl velký nápis: HLEDÁ SE!
Cestou domů si všiml, tří čarodějů, kteří o něčem zaníceně diskutovali. Věděl, že poslouchat cizí rozhovory je neslušné, ale nemohl si pomoct, zvlášť když zaslechl jméno muže, který ho dnešní ráno pronásledoval na každém rohu jako stín.
Sirius Black.
Sehnul se k zemi a předstíral, že si zavazuje tkaničku u boty. Nenápadně pokukoval po skupince.
" Nemůžu uvěřit tomu, že se Blackovi podařilo z Azkabanu utéct," povídal jeden z nich, muž ve středních letech, s černým knírkem a brýlích. Žena ve fialovém hábitu a klobouku, která ho držela za ruku, jen němě pokyvovala hlavou, příliš ohromená hrůzou na to, aby mohla cokoliv říct.
" Já jen doufám, že na něj nikde nenarazím," třásl se postarší mužík v olivově zeleném hábitu, přes který měl přehozený cestovní plášť.
" Jen ať si něco zkusí," prohlásil muž s knírkem bodře. " A takhle ho zamáčknu jako švába." Ruku stiskl v pěst a drtil v ní neviditelný hmyz.
" Ale, Konráde, neplácej nesmysly." Snažila se ho uklidnit jeho manželka. Ještě chvíli se dohadovali na toto téma, pak se všichni tři rozloučili a vydali se do svých domovů. Nikdo z nich si nevšiml, že nechali na zemi pohozené ranní vydání Denního věštce. Remus po něm dychtivě skočil, jako by to byl krvavý steak. Zvedl ho ze země a schoval do kapsy. Aniž by se cestou ještě někde zastavoval, vydal se zpátky domů.
Odemkl dveře, odložil cestovní plášť, posadil se k malému stolku na rozviklanou židli, rozevřel noviny na stránce, kterou hledal a s netrpělivostí začal číst. Název článku hlásal:
Masový vrah na útěku!
Pod nadpisem půlku stránky zabírala fotografie muže, jenž svým vzhledem připomínal upíra. Hustá hříva špinavých, zcuchaných vlasů mu spadala až na ramena. Nebýt toho, že mu v temných zapadlých očnicích žhnuly skutečně oči, mohl si ho kdokoli splést s mrtvolou. Voskově žlutou kůži měl přes vystouplé lícní kosti nataženou tak pevně, že obličej připomínal lebku. Smál se nehlasně na celé kolo, a tím ukazoval své zažloutlé zuby.
Před očima se mu mihla vzpomínka na mladého chlapce s pohlednou tváří a havraními vlasy, jež mu elegantně spadaly do bouřkově šedých očí, v nichž mu vždy plály šibalské jiskřičky. Měl v sobě tolik energie a elánu, až mu to jeho přátelé někdy záviděli.
Strnule zíral do novin a jen stěží mohl uvěřit tomu, že se jedná o jednu a tu samou osobu. Po přečtení článku, který informoval všechny o útěku Siriuse Blacka, známého vraha třinácti lidí, z Azkabanu, vězení pro kouzelníky, se cítil hrozně. Ne snad, že by měl z Blacka strach, ve skrytu duše dokonce doufal, že ho vyhledá, ačkoli sám nevěděl, co by si tváří v tvář svému bývalému příteli, který způsobil, že zůstal na světě úplně sám, počal.
Odpustil by mu? Prozradil by ho? Pomohl by mu? Zabil by ho?
Nevěděl.
Zrádce!
Navíc jeho svědomí tížilo ještě několik myšlenek. Jak se mu proboha podařilo utéct? Může za to snad on? Neměl jim to nikdy dovolit. Nikdy!
Nejspíš do konce života nezapomene na to leknutí, které pocítil, když za ním jednoho dne v pátém ročníku přišli jeho přátelé a před jeho očima se proměnili v psa, jelena a krysu. Sice jim tehdy vynadal do šílenců a tupců, přestože cítil strach z toho, že je někdo odhalí, cítil také obrovský vděk a dojetí, možná i úlevu, že ty příšerné noci nebude muset prožívat sám.
Ze vzpomínek ho vytrhlo zaťukání na sklo. Podíval se směrem, ze kterého se zvuk ozval a venku za oknem spatřil sovu, jak netrpělivě zobákem klove do okenní tabule, aby ji co nejrychleji pustil dovnitř. Honem k oknu přiskočil a otevřel je. Sova okamžitě vlétla do místnosti, přistála na hromadě neumytého nádobí a důstojně zahoukala. Chvíli na ni nechápavě zíral, bylo to už dlouho, co nedostal žádnou poštu. Přistoupil k ní, pohladil ji zlehka po peří a odvázal ji dopis z nohy. Neměl u sebe žádné soví pamlsky, a tak jí jako odměnu dal kousek staré topinky. Sova do ní začala vděčně zobat.
Remus zvědavě začal rozbalovat psaní. Poznal to úzké písmo, jimž byl vzkaz napsán a nelíbilo se mu to ani trochu.
To nemůže být pravda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nienna Nienna | E-mail | Web | 5. dubna 2012 v 10:05 | Reagovat

Ahoj, tak som zavítala na návštevu aj ja k tebe a pustila som sa do rovno do prológu a mňa teda úprimne dostal. Už len to, že dej sa má podľa infa odohrávať v Harryho 3. ročníku (môj obľúbený diel) a v spomienkach v dobe Záškodníkov (moje obľúbené obdobie :D), ma na tejto poviedke neskutočne láka :) O tom, ako je to pekne a "čtivo" napísané už ani nevravím, som nadšená :) Myslím, že si môžeš pripísať na zoznam ďalšiu svoju vernú čitateľku :)

2 Martnka Martnka | 5. dubna 2012 v 10:49 | Reagovat

děkuji moc, potěšilo mě to:) Harryho . ročník je taky můj nejoblíbenější díl a neznám nikoho, kdo by neměl rád Poberty (dobře...Snapea vynecháme :D)
ještě jednou děkuju za komentář a doufám, že se prolog opravdu líbil :)

3 Verča Verča | E-mail | 5. dubna 2012 v 19:59 | Reagovat

A pak že já jsem potvora, když jsem občas měla useknutej konec. Už v prologu mě takhle nasrat, to se nedělá!!! Neodpustila bych ti to, nebýt toho, že je to úžasně čtivé a že mě info naprosto dostalo. Jsem fakt zvědavá.:.-)

4 Ewil Ewil | Web | 15. dubna 2012 v 22:15 | Reagovat

Ten sen byl výborně popsaný a četla jsem ho skoro bez dechu. Je to čtivé a můžu říct, že tvůj styl psaní je na naprosto jiné úrovni, než byl dřív a tím chci říct, že mnohem lepší.
Navíc jsem ráda, že píšeš o Remusovi. Většina se pouští do příběhů s Jamesem nebo Siriusem (nedivím se :D), ale Remus, pokud je jeho charakter dobře popsaný a vykreslený, může být stejně přitažlivý a zajímavý, jako ti dva a většina povídkářů ho zanedbává. Dobrý rozjezd, líbilo se mi váhání nad Siriusem v myšlenkách i vzpomínání. Zní jako chlap a ne jako mužatka :D

5 Martnka Martnka | 18. dubna 2012 v 18:08 | Reagovat

Ewilko, já tě žeru :)

6 Lilly Lilly | Web | 23. července 2013 v 21:19 | Reagovat

takže jsem se s chutí vrhla na tuhle povídku a řeknu Ti, že už prolog daleko předčil moje očekávání... už ten poetickej začátek mě položil do kolenou. pak ta scéna se Siriem (to už jsem zlehka lapala po dechu) a když jsme se dostali k Removu probuzení, soucitně jsem se do něj vžila. takový kouzla ty tady provádíš Martnko!! :D neumím si představit lepší začátek povídky..

7 Martnka Martnka | 12. srpna 2013 v 12:43 | Reagovat

[6]: Lilly, moc děkuji, jsem ráda že se zatím líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama