3. kapitola- Harry Potter

18. dubna 2012 v 18:00 | Martnka |  Prokleté vzpomínky
Ahoj,
jsem tu s další kapitolou, co se týče mých úvodních keců, budu velice stručná, protože mám po dnešku alergii na všechny písmenka. Chci ještě jednou moc poděkovat holkám- Hope, Nienně, Verče a Ewil- za jejich minulé komentáře, které byly naprosto úžasné. Ještě pár takových komentářů a naprší mi do nosu, nebo se hlavou praštím do slunce :D Teď něco ke kapitole, abyste neřekli, že jsem vás nevarovala.
Je dlouhá, ale to by se dalo přežít, horší je, že je možná divná, aspoň mě to tak připadá. Ale možná je to tím, že tam je Harry, ten všechno zkazí :D Sice se snažím co nejvíce spolupracovat s knihou, tady jsem jednu maličkost musela změnit… no musela, zkrátka jsem byla líná vymyslet to jinak, navíc je to taková drobnost, která s dějem nijak nepohne, tak pokud si ji všimnete, tak mi to odpusťte.
Protože se na netu budu až v pondělí, přeju vám pěkný víkend.
Věnování: Jednomu úžasnému člověku, se kterým máme dneska jedno smutné pětiměsíční výročí.
Snad tam kde jsi, je ti lépe, než tady na zemi.
Martnka
P. S. Jestli něco opravdu miluju tak to, když celý týden, několik hodin denně, opravuju chyby a ony tam druhý jsou znovu. Vuááá! Předem se tedy za chyby omlouvám, snažila jsem se jich zbavit, ale asi se jim u mě líbí


Pár dní po úplňku seděl v malé místnosti, která sloužila jako kuchyň, a zatímco čekal, až se dovaří voda v konvici, mazal si topinku máslem. Cítil se nemocný a byl velice unavený a slabý, přesto dnes nemohl ani dospat, jak se těšil na dnešní den. Každou chvíli očima těkal ke kalendáři zavěšenému na dveřích, aby se ujistil, že je skutečně prvního září a na smlouvu na níž byly dva podpisy- jeho a profesora Brumbála, která potvrzovala, že nastupuje do Bradavic jako nový učitel obrany proti černé magii. Hruď se mu lehce dmula pýchou a srdce mu bušilo radostným očekáváním, stejně jako tenkrát, kdy poprvé dostal dopis s bradavickou pečetí.
Jedenáctiletý chlapec pomalu vyšel ze svého pokoje a vydal se po schodišti dolů do obývacího pokoje, kde u malého vánočního stromku bohatě ozdobeného barevnými baňkami, svíčkami a řetězy stála žena v dlouhém pleteném svetru a černých kalhotách, blonďaté vlasy měla stažené v culíku. Když spatřil svou matku, seskočil z předposledního schodu a rozběhl se k ní. Pevně ji objal kolem pasu a tvář zabořil do teplého svetru. Nasál její jemnou vůni a cítil se tak bezpečně jako nikdy. Její ruka mu jemně rozcuchala vlasy.
"Dobré ráno, Remie," usmála se na něj.
"Dobré ráno," odpověděl a zdvihl hlavu, aby jí viděl do obličeje. Její modré oči se vpíjely do jeho hnědých a rty se jí roztáhly do ještě širšího úsměvu, který však v momentě ochabl, když se od syna odvrátila a zahleděla se na fotku svého manžela, jež byla pověšená na zdi. Koutky úst se roztřásly a po tváři se jí skoulela slza. Nenápadně se ji snažila setřít hřbetem ruky. Všiml si toho, ale nedal na sobě nic znát. I jemu se po otci stýskalo, navíc si připadal vinný za jeho smrt. Kdyby tenkrát neodešel z domu, nikdy by se to nestalo.
"Máme tu dárky," promluvila matka po chvíli nepřirozeně vysokým hlasem. Přikývl. Vymanil se z matčina sevření a rozhlédl se kolem. Opravdu, pod vánočním stromkem se nacházela hromada dárků. S předstíranou netrpělivostí a nedočkavostí se na balíčky vrhl. Bylo to už dávno, kdy se z Vánoc opravdu těšil, ale věděl, že to všechno jeho matka dělá proto, aby mu udělala radost a on jí za to byl neskonale vděčný. Dostal několik knih, hábitů, krabici cukroví a novou soupravu tchoříčků.
"Děkuji, mami," pohlédl vděčně na matku a vzal do ruky poslední dárek. Byla to malá obálka s voskově rudou pečetí, na níž byl erb s velkým písmenem B uprostřed a kolem něj lev, jezevec, orel a had. Adresa psána zeleným inkoustem nenechala nikoho na pochybách, pro koho dopis je:
Pan
Remus Lupin
Obývací pokoj
Jedličková dolina 21
Bristol
Remus chvějícíma se rukama rozlomil pečeť a vytáhl z obálky dopis a začal číst:
Vážený pane Lupine,
S potěšením Vám oznamujeme, že jste byl přijat do školy čar a kouzel v Bradavicích. V příloze Vám zasíláme seznam potřebných učebnic a pomůcek…
Lupin zíral na dopis s pusou dokořán, nemohl uvěřit tomu, že někdo jako on má možnost studovat v Bradavicích. Otočil se na matku, která seděla v křesle a usmívala se od ucha k uchu k uchu.
"Je to pravda, mami?" zeptal se nevěřícně. Přikývla.
"Máš radost?" zaváhal. Na jednu stranu měl pocit, že snad samým štěstím vybuchne, vždyť se mu splnil sen, o kterém s ní všechny děti z kouzelnických rodin, ovšem na stranu druhou se bál. Koneckonců nebyl obyčejný chlapec. Už šest let se pravidelně jednou za měsíc měnil ve čtyřnohou, chlupatou bestii lačnící po lidské krvi. Bál se toho, že by mohl ve škole někomu ublížit, že se mu spolužáci budou posmívat, bát se ho, nenávidět. Bál se samoty. Matka mu rozuměla. Přisedla si k němu a objala ho kolem ramen.
"Neboj se, psal mi profesor Brumbál, že k nám přijde na návštěvu, aby si s námi promluvil. On jistě vymyslí něco, abys mohl bez problémů studovat." Povzbudivě na něj zamrkala a natáhla k němu ruku. "A teď pojď do kuchyně, upekla jsem dort."
O pár dní později seděl Remus na pohovce a neustále vykukoval z okna, jestli venku nespatří blížící se postavu ředitele bradavické školy. Nervy měl napnuté k prasknutí a začal se obávat, že nikdo nepřijde, když se ozvalo slabé zaťukání na dveře. Jako by do něj uhodil blesk, vyskočil na nohy a rozběhl se ke dveřím, div neporazil svou matku, jež právě vycházela z kuchyně a sundávala si zástěru. Zastavil se před domovními dveřmi a zhluboka oddechoval. Otevřel dveře a spatřil vysokého muže s dlouhými stříbřitými vlasy a vousy. Na dlouhém, křivém nose měl posazeny půlměsícové brýle, za nimiž se skrývaly modré oči, v nichž mu plály veselé jiskřičky. Remus na něj zůstal zírat s otevřenou pusou. Brumbál však nedal najevo, že si chlapcova překvapení všiml.
"Dobrý den," pozdravil zdvořile, překročil práh a vstoupil dovnitř.

"Dobrý den, pane profesore," pozdravila paní Lupinová a zavedla ho do obývacího pokoje, kde mu nabídla jedno z křesel. Remus se pomalými kroky vydal za nimi. Posadil se na gauč vedle matky, která mezitím připravila na stůl šálky s čajem a mísu s cukrovím. Oba se pak mlčky zadívali na Brumbála a čekali na to, až začne mluvit. Ten bez okolků přešel k věci:
"Jak víte, vašemu synovi je už jedenáct let, což je věk, kdy jeho vrstevníci nastupují do školy. Mě i mé kolegy by nesmírně potěšilo, kdyby se naším studentem stal i tady Remus," ukázal rukou na poněkud nervózně se tvářícího chlapce.
"To myslíte vážně?" vyhrkl překvapeně Lupin a rozpačitě dodal: "No víte přece- co mám za problém-"
"Ano vím," přitakal Brumbál a pokýval hlavou. "Nevidím to však jako důvod k tomu, abychom tě nemohli přijmout do Bradavic. Zavedeme li nutná bezpečnostní opatření, budeme li všichni spolupracovat a snažit se všechna omezení dodržovat, nemělo by se nikomu nic stát."
"Jaká opatření máte na mysli?" zeptala se paní Lupinová a nevědomky stiskla svému synovi ruku.
"Máme například v úmyslu postavit jedno stavení v Prasinkách, kde by mohl váš syn bezpečně přečkat každý úplněk. Do domu povede jedna z tajných chodeb a před vchodem zasadíme strom, který zabrání vstupu ostatním lidem. Už jsem vše projednával na odboru pro pěstování cizokrajných a nebezpečných rostlin." Remus se bezděčně otřásl. Nebezpečných rostlin? V duchu viděl deset metrů vysoký strom, jak požírá zbloudilé studenty. Profesor si toho všiml a povzbudivě se na něj usmál:
"Neboj se, nikomu se nic nestane." Chlapec sice přikývl, ale netvářil se moc přesvědčeně.
"Copak ty bys nechtěl studovat v Bradavicích?" promluvil Brumbál tiše a blíže se k chlapci naklonil. Ten sklopil oči k zemi, aby se vyhnul tomu upřenému pohledu. Samozřejmě, že si to přál, a jak. Víc než cokoli jiného, stejně jako ostatní chlapci jeho věku i on od doby, co byl schopen alespoň trochu myslet a uvažovat, nesnil o ničem jiném. Vinou událostí, jež se odehrály před šesti lety, byl nucen smířit se s tím, že se mu jeho sen nikdy nesplní. A teď tu k nim domů přijde Albu sBrumbál, ředitel bradavické školy a největší čaroděj všech dob, jak bylo všem dobře známo a tvrdí, že by Remus i přes své postižení mohl odjet do Bradavic a tam studovat spolu s ostatními dětmi. V očích ho pálily slzy vzteku a zoufalství. Vzpomněl si na noc, která mu zničila všechny jeho sny, celý život. Tu noc zemřel jeho otec, a ten se vždycky tolik těšil na den, kdy jeho synovi přinese dopis s přijetím do Bradavické školy čar a kouzel. Přitáhl si pravou nohu k obličeji a nenápadně si kolenem otřel mokrou tvář. Odhodlaně se podíval do těch jasně modrých očí, jež se na něj upřeně dívaly.
"Chci," odpověděl pevným hlasem. Brumbálovy rty se roztáhly do širokého úsměvu, zatímco paní Lupinová si nervózně kousala spodní ret. Profesor pohlédl na své hodinky a zvedl se z křesla:
"Už budu muset jít, mám ještě jednu neodkladnou schůzku," na jeho tváři se objevil výraz lehké nelibosti.
"Agnes, moc rád jsem vás opět viděl," mírně se uklonil paní Lupinové. "V Bradavicích se na vás budeme těšit. A málem bych zapomněl-," vytáhl z kapsy hábitu ještě jeden dopis a podal jej Remusovi. Ten si ho vzal do ruky a otevřel ho. Byl to seznam učebnic, které bude v prvním ročníku potřebovat.

Byl poslední den prázdnin, na obloze se začaly objevovat první červánky, jak slunce pomalu zapadalo za obzor. Na stěnách malého, dětského pokoje se vytvářely podivné stíny. Chlapec ležící na posteli si jich však nevšímal, byl totiž tak zabrán do čtení svých učebnic, že nebyl s to vnímat něco jiného. Od stránek učebnice Přeměňování ho vytrhl matčin hlas.
"Remie, zlato, pojď do jídelny, večeře je na stole." Paní Lupinová se rozhlédla po pokoji, jenž už zítra bude zít prázdnotou. Teď se ale všude povalovalo oblečení a knihy kolem otevřeného kufru.
"Copak ty ještě nemáš sbaleno?" Pokrčil rameny, vylezl z postele a dal se do velice pomalého skládání jednoho ze svetrů.

Během večeře panovala napnutá atmosféra, nikdo z těch dvou nepromluvil jediné slovo. Oba si plně uvědomovali fakt, že Remus odjede pryč na hodně dlouhou dobu a Agnes Lupinová zůstane v domku v Jedličkové dolině úplně sama. Jedenáctiletý vlkodlak při pohledu na svou zamlklou, pobledlou matku ztrácel přesvědčení, že by měl zítra někam jet.


Přesvědčený o odjezdu do Bradavic nebyl ani teď, po více než dvaceti letech. Stál v koupelně před něčím, co dříve bylo zrcadlo, a rozechvělými prsty si uvazoval kravatu. Ačkoli se jedna část jeho já do Bradavic těšila jako malé dítě, ta druhá měla chuť se na všechno vykašlat, zalézt si zpátky do postele a v tichosti čekat na další úplněk. Jediné co ho odrazovalo, byl fakt, že by to stejně nikam nevedlo. Popadl svůj kufr, a vyšel ze dveří. Ocitl se v malé ulici s polorozpadlými domy, schovanými pod hustou vrstvou prachu a mlhy vytvořené smogem a mozkomory kroužícími nedaleko. Chvílemi si připadal jako v Azkabanu. Naposledy se podíval na malé, opuštěné stavení, než se s hlasitým Puf! Přemístil pryč.
Při přemístění lehce klopýtl a zavrávoral. Musel se opřít o nejbližší sloup, aby neupadl. Nohy se mu podlamovaly a hlava silně motala. Chtělo se mu zvracet, ale ovládl se. Když se mu podařilo uklidnit, rozhlédl se kolem sebe. Stál uprostřed nádraží King´s Cross, všude kolem viděl hloučky lidí, kteří buď pospíchali na jednotlivá nástupiště, nebo jen tak stáli a na někoho čekali. Zamířil k přepážce mezi nástupišti devět a deset a se zavřenýma očima vykročil přímo proti zdi. Zastavil se až na druhé straně, na nástupišti 9 a ¾. Kousek od něj stála zářivě červená parní lokomotiva. Vydal se podél ní až na samý konec vlaku, kde si vybral poslední kupé, a to ze dvou důvodů:
Prvním byl fakt, že do této části moc studenti nechodili, takže ho nikdo nebude rušit, tím druhým to, že si na toto kupé zvykl už ze studentských let, kdy v něm každý rok, se svými nejlepšími přáteli, jezdil do Bradavic.

Seděl v kupé a sledoval ubíhající krajinu za okny. Na sedadle naproti něho seděl malý, tlustý kluk s krysím obličejem a cpal se čokoládovými žabkami. Zničehonic se dveře kupé otevřeli a dovnitř vešla rudovlasá dívka se smaragdovýma očima, za ní se krčil bledý kluk s černými mastnými vlasy, oběma mohlo být tak jedenáct.
"Ahoj, můžeme si přisednout? Jedni kluci nás vystrnadili z našeho kupé," zeptala se dívka a v jejím hlase se dalo rozeznat podráždění. Remus přikývl a ukázal na volné místo vedle sebe. Hned se tam posadila a chlapec s mastnými vlasy si sedl naproti, vedle chlapce, který neustále mlaskal.
"Já se jmenuju Lily Evansová a tohle je můj kamarád Severus Snape," ujala se představování. Chlapec, kterého představila jako Severuse jen mírně pokýval hlavou na místo pozdravu.
"Já jsem Remus Lupin," odpověděl vlkodlak a pohlédl na svého tlustého spolužáka, který se nyní cpal paštičkami. "A tohle je-." zarazil se, protože nevěděl, jak se dotyčný jmenuje, vlastně ani nepomyslel na to, že by se mohl zeptat. Když si chlapec všiml, že ho všichni tři pozorují, spolkl poslední sousto a promluvil vysokým, pisklavým hlasem:
"Já se jmenuji Petr Pettigrew." Poté se každý z nich opět věnoval svým vlastním myšlenkám.

Dospělý Lupin vešel do prázdného kupé. Kufr si uklidil do zavazadlového prostoru a sám se uvelebil na sedadle nejblíže k oknu. Rozepnul si knoflíky na cestovním plášti, aby si udělal pohodlí a hlasitě zívl. Cítil se unavený, jako už dlouho ne. Poslední úplněk patřil k těm nejošklivějším, jaké kdy zažil. Navíc několik posledních týdnů, díky rostoucí nervozitě spojené s blížícím se návratem do Bradavic, nemohl spát. Proto není divu, že za okamžik začal klimbat a jen co vlak zmizel za první zatáčkou, upadl do hlubokého spánku, takže si ani nevšiml třech studentů, kteří vešli do jeho kupé ani toho, že hlavní roli v jejich rozhovoru má někdo, koho on moc dobře zná…
Tma, která zahalila kupé i jeho okolí, mu prorazila skrz víčka. K uším mu doléhaly zmatené a překvapené hlasy.
"Co se děje? Máme snad poruchu?"
"Něco se tam hýbe, myslím, že někdo nastupuje…"
Jen velmi pomalu si uvědomoval, že v kupé není sám, když se dveře otevřely a někdo vpadl dovnitř a podle dutého nárazu, Remus usuzoval, že se neznámý svalil na zem. Hlasů v kupé přibývalo a byly čím dál poděšenější. Jejich strach ho probral. Otevřel oči a snažil se rozeznat postavy před sebou, marně. Všude byla úplná tma.
"Ticho," zachraplal. Slyšel, jak leknutím nadskočili. Pomocí hůlky, kterou se mu s obtížemi podařilo vymanit z pod záplatovaného hábitu, vykouzlil hrst mihotavých plamínků a přidržoval je v natažené ruce. Konečně byla místnost osvětlena alespoň mdlým světlem.
"Zůstaňte, kde jste," poručil studentům, sám však vstal a vydal se ke dveřím, ty se však otevřely samy dřív, než k nim stačil přistoupit. Všem v kupé se naskytl pohled na vysokou postavu zahalené v plášti s kápí. Ruka vyčnívající zpoza hábitu byla mrtvolná a slizká, plná slizu, třpytící se šedavým leskem, způsobovala, že se mu zvedal žaludek. Nestvůra se pomalu, chroptivě nadechla, jako by chtěla vysát veškerý vzduch ze svého okolí. Cítil, jak jeho tělem prostupuje chlad a hlavou se mu začaly míhat neostré obrazy známých lidí. Kousek od sebe zaslechl dutý náraz, jak něco spadlo na zem. Prudce se otočil tím směrem. Na podlaze sebou škubal asi třináctiletý, hubený chlapec, s velice nepoddajnými, uhlově černými vlasy. Kulaté brýle mu spadly z krátkého, úzkého nosu.
Jamesi?
Tohle bylo opravdu kruté Deja vu. V mysli se opět vrátil o několik let zpátky, kdy se na začátku třetího ročníku se svými přáteli vracel do Bradavic:
Vystupovali právě z vlaku a rozhlíželi se kolem sebe, zda neuvidí nějaký prázdný kočár. James Potter si sundal své brýle, aby je vyčistil, proto nedával pozor na cestu. Otočen čelem k bradavickému expresu, si nevšiml dveří, které se prudce otevřely a uhodily ho do hlavy. James se natáhl jak dlouhý, tak široký na zem. Z natrženého čela mu odkapávala krev. Byl v bezvědomí. Remus, Sirius a Petr zůstali ohromeně stát a nevěděli, co mají dělat. Přiběhla k nim stejně stará dívka s rudými vlasy staženými do jednoduchého copu a smaragdovýma očima. Lily Evansová. Klekla si k ležícímu Potterovi a snažila se ho probrat. Jeho kamarádi ji nervózně pozorovali. Konečně James otevřel oči. Překvapeně si Lily prohlížel, jako by svou spolužačku viděl prvně v životě. Na její tváři i na tváři jeho přátel se objevil úlevný výraz. Vytáhla z kapsy čistý kapesník a přiložila ho Jamesovi na ránu.
Vlkodlak ucítil, jak ho něco jemně uhodilo do žeber. S pozvednutým obočím se otočil na Siriuse, který se ani nepokoušel vypadat nenápadně. Kývl směrem k jejich dvěma spolužákům a koutky úst mu pobaveně zacukaly. Rty nehlasně naznačil- Ach ta láska! Lupin nad jeho počínáním zakroutil hlavou, ačkoli si sám všiml, jak se jejich zraněnému kamarádu zrychlil dech.
Druhý den u snídaně, však James Potter svým přátelům poskytl důkaz, že se do Lily Evansové opravdu zamiloval. Vcházeli právě do Velké síně, z níž jejich spolužačka vycházela, v patách za ní, jako stín, šel její zmijozelský kamarád, Severus Snape.
"Nazdar, Evansová," pozdravil James a zajel si rukou do vlasů. "Nešla by ses dneska večer projít?" Remus se Siriusem na něj vytřeštili oči. Rudovláska se zarazila a střelila svýma smaragdovýma očima po Snapeovi, jenž ji propaloval svým pohledem. Pak se obrátila zpátky k Jamesovi:
"Promiň, ale nemůžu," obešla ho, a aniž by se jedinkrát ohlédla, odešla pryč. Remusovi připadalo, že samotnou dívku to mrzí. James se tvářil sklíčeně, ale snažil se nedat nic najevo. Toho dne začala dlouho trvající éra neustálého Jamesova pozívání rudovlásky na rande a Lilyina věčného odmítání, které skončilo v sedmém ročníku v průběhu dlouho očekávané schůzky.
"Harry…" to oslovení a hlas mladé dívky, ho vtáhly zpět do reality. Klidným hlasem promluvil na mozkomora:
"Nikdo z nás neschovává pod svým pláštěm Siriuse Blacka. Odejdi!" Nestvůra se ani nepohnula. Remus však nepředpokládal, že by ho mozkomor poslechl. Proto na něj namířil hůlkou a zamumlal:
"Expecto patronum." Z hůlky vystřelil proud stříbřitého světla, před nímž zahalená postava odplachtila někam do neznáma.
Lupin se vrhl k chlapci, který dosud ležel na zemi. Zrovna když se chystal dostat ho z bezvědomí kouzlem, se hoch probral. Tentokrát to byl Remus, kdo málem omdlel. Přestože ty jasně zelené oči neviděl dvanáct let, okamžitě je poznal. Byly to její oči. Oči Lily Potterové. Bezmyšlenkovitě, zcela automaticky otevřel svou brašnu a vytáhl z ní velkou čokoládu, po očku sledoval hlouček na protějším sedadle, zejména onoho chlapce se smaragdovýma očima, s kulatými brýlemi, známým obličejem a rozcuchanými, černými vlasy.
Poznal ho, věděl, že je to on a ve své domněnce se ujistil, když očima sklouzl na jeho čelo, kde měl nachovou jizvu ve tvaru blesku. Harry Potter. Srdce se mu rozbušilo vzrušením. Úplně zapomněl, že v Bradavicích studuje syn jeho nejlepších přátel.
Rozlomil čokoládu na kousky a každému trochu podal, pak se slovy, že se musí jít podívat za strojvedoucím, opustil kupé.
Mířil rovnou na začátek vlaku, kde seděl strojvedoucí. Cestou míjel studenty, kteří se vesměs tvářili zmateně a vyděšeně. U dveří jednoho vagónu dokonce schoulená do klubíčka ležela malá prvačka a hlasitě vzlykala. Nad ní stála její starší sestra a pokoušela se ji uchlácholit. A nebyla jediná, hned ve vedlejším kupé se na sedadlech krčila a třásla skupinka dívek ze čtvrtého ročníku. A jeden druhák si musel dodávat odvahy, aby si zašel na záchod. Našli se i tací, kteří tiskli tváře na zamrzlá okna dveří, aby lépe na svého nového profesora viděli. Opravdu nebylo zvykem, aby ve školním vlaku cestovali dospělí kouzelníci.
Lupin se nad tím vším jen zamyšleně mračil. Konečně našel vagon, kde byl strojvedoucí.
"Dobrý den," pozdravil zdvořile. "Mohl bych si vypůjčit sovu?" U strojvedoucího byla vždy alespoň jedna sova, pro případ, že by se cestou něco stalo, aby se mohl včas upozornit profesorský sbor.
"Samozřejmě," přitakal nervózně strojvedoucí. Postarší muž, s černými vlasy a pivním břichem, v modrém, pracovním hábitu, na němž byly bronzové přezky. "Ale za deset minut budeme na místě, tak pokud by to nebylo nic naléhavého-," odmlčel se, ale vlkodlak se netvářil, že by jeho poslední slova bral na vědomí. Vytáhl z kapsy útržek pergamenu a v rychlosti na něj naškrábal krátký vzkaz:

Jeden z mozkomorů napadl Harryho Pottera, kterému se udělalo nevolno. Někdo by ho měl prohlédnout. Lupin.
Stočil pergamen do ruličky a přivázal jej sově k noze. Ta vyletěla otevřeným oknem ven do mrazivého večera.
"Děkuji," řekl strojvedoucímu, kývl mu na rozloučenou a odešel zpátky do svého kupé.
Když vstoupil do dveří, přeměřil si všechny studenty uvnitř. Kromě Harryho tu byli ještě čtyři další. Dvě dívky a dva chlapci. Starší z dívek měla oříškově hnědé oči, husté střapaté vlasy stejné barvy a veliké přední zuby. Mladší dívka byla rudovlasá s drobnými pihami kolem nosu. V mladíkovi, který seděl hned vedle Harryho, poznal jejího staršího bratra. Byl stejně rudovlasý a pihovatý jako ona. Z přední kapsy svého hábitu vytáhl vyděšeně se vzpouzející krysu a šeptal jí uklidňující slova. Jejich spolužák, trochu silnější chlapec s kulatým obličejem, byl bledý jako stěna a celý se třásl.
O něčem zaujatě diskutovali, takže si ho ani nevšimli. Nemusel je ani poslouchat, aby věděl, jaké je téma jejich rozhovoru, vzhledem k posledním událostem, to bylo více než jasné. Mozkomor. Nemohl mu ujít také fakt, že ani jeden z nich neochutnal čokoládu. Pobaveně se zašklebil:
"Já tu čokoládu vážně neotrávil." Jako na povel se do čokolády zakousli, bylo na nich vidět, že se pomalu uklidňují z přestálého šoku. Usadil se zpátky na své místo a vytahoval svůj kufr ze zavazadlového prostoru. Vlak začal zastavovat.
Vystoupil mezi posledními. Kolem něj pobíhaly děti z prvních ročníků, které se snažily přes své starší spolužáky dostat k hajnému Hagridovi. Starší studenti se pokoušeli najít volný kočár, popřípadě na sebe hulákali a vzájemně se hledali. Zamířil rovnou ke kočáru, který byl pro něj připravený, míjel při tom hnědovlasou dívku z pátého ročníku, která klečela uprostřed chodníku a plakala, protože někde nechala svůj deník. Snažil se nedívat na zvířata, která vozy táhla. Byli to testrálové, tvorové, které mohl vidět jenom ten, kdo byl svědkem něčí smrti. Podobali se koňům, ale měli v sobě i něco ještěřího. Neměli na sobě žádné maso, pod černými přikrývkami visícími až na zem, se rýsovali kosti. Hlavy byly dračí a oči bez zornic nehybně zíraly. Ze zad jim visela velká, černá netopýří křídla. V takovém šeru a mlze působily ještě strašidelněji a zlověstněji.
Raději se podíval do dáli, kde se tyčil bradavický hrad s množstvím věží a hlásek a jeho okna zářila, jako by chtěly rozsvítit potemnělou oblohu. Po tváři se mu rozlil šťastný úsměv člověka, který se po dlouhých letech vrací domů. Nevěděl, co ho v následujících měsících čeká, ale vzpomínky na chvíle, které tu prožil, mu dodávaly sílu se se vším poprat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 18. dubna 2012 v 23:13 | Reagovat

já to nedovedu vysvětlit, ale hrozně mě to dojalo =o) je to samozřejmě skvěle napsaná kapitola a mně vůbec nevadí, že je dlouhá, spíš naopak...

nedá mi to,, abych se nevyjádřila k pětiměsíčnímu výročí...já se svou nejlepší kamarádkou ze základky budeme mít za pár dní třicetiměsíční...pořád to bolí, pořád mám výčitky svědomí, ale musím se přes to přenést...musím žít dál, ať je to sebetěžší

2 Martnka Martnka | 19. dubna 2012 v 7:29 | Reagovat

moc děkuji za komentář Hope :o) i když mě to překvapuje, jsem ráda, že tě kapitola dojala a líbila se ti :o)
K těm "výročím" tohle nepřebolí nikdy, je třeba si zvyknout a naučit se žít bez něj.

3 Ewil Ewil | Web | 20. dubna 2012 v 12:03 | Reagovat

Nezklamalas mě, ani náhodou :) tahle kapitola byla hodně povedená. Trochu jsem místy pátrala v textu, když jsi přeskakovala do vzpomínek, možná by to spravilo rozdělení kurzívou a klasickým písmem, jako to bylo v předešlých kapitolách.
Pobavil mě Remie s představou o žravém stromě :D nebo Siriusova gesta :D
Remieho (ne, už nikdy mu nebudu říkat jinak :D) myšlenky ohledně Harryho a spoustu vzpomínek do toho, dalo téhle kapitole zvláštní jemný nádech. Je to hodně příjemný čtení a konečně vidím i do myšlenek Remieho i co mu v těch chvílích mohlo probíhat hlavou a jsem čím dál víc spokojená s jeho charakterem :)
Moc děkuju za věnování *vrtá prstíčkem do stolu a vrtí se* :D a doufám, že další bude brzy :)
Mám ještě dotaz, zlatí - nechtěla bys spřátelit? A hned dvakrát? :D s Ninsie vedeme dva blogy a o jednom z nich víš - www.taylor-jocelyn.blog.cz a druhý máme www.gondorien.blog.cz . Rozmýšlej, přemýšlej :)

4 Verča Verča | E-mail | 22. dubna 2012 v 12:15 | Reagovat

Supér!!! Zlatí jsi skvělá! Nevím co víc psát - prostě tu povču žeru (a to je v mém případě velký kompliment).:-D

5 Martnka Martnka | 25. dubna 2012 v 13:04 | Reagovat

Ewilko, Verčo, moc vám děkuju za komentáře :)

6 Nienna Nienna | E-mail | Web | 25. dubna 2012 v 14:50 | Reagovat

Ja jednoducho zbožňujem túto poviedku :) Remusove spomienky na detstvo a na jeho prvú cestu do Rokfortu v paralele s jeho "návratom" do školy tentokrát v pozícii učiteľa... Krásne... :) Teším sa na pokračovanie, dúfam, že bude čoskoro :)

7 Verča Verča | 25. dubna 2012 v 19:44 | Reagovat

[6]:Taky doufám.:-)

8 Martnka Martnka | 26. dubna 2012 v 14:03 | Reagovat

omlouvám se, ale kapitola bud až příští týden :( učím se na zkoušky, na záda mi klepe závěrečná práce, a navíc jsem chytla ängínu :(
Moc děkuji za komentáře :)

9 Nienna Nienna | E-mail | Web | 26. dubna 2012 v 14:58 | Reagovat

[8]: Juj, tak sa hlavne rýchlo vylieč a nech ti všetko dobre dopadne... :) Na dobré (novú kapitolu) sa nám oplatí čakať :)

10 Verča Verča | E-mail | 26. dubna 2012 v 18:18 | Reagovat

[8]:Není se za co omlouvat. Nedočkavost je sice svině, ale já to přežiju.:-D
A jaký zkoušky, zlatí?
Držím palce.:-)

11 Martnka Martnka | 2. května 2012 v 7:34 | Reagovat

[10]: no přece NKÚ :D

12 Lilly Lilly | E-mail | Web | 5. srpna 2013 v 21:46 | Reagovat

Klaním se.. ty bláho, to je tak dokonalý! To jak propojuješ vzpomínky z minulossti s přítomností je jednak umělecký a jednak mě to naprosto dostává!!! Po přečtení kapitoly si vždycky myslím, že líp napsanou povídku jsem snad neviděla, ale ty pak napíšeš další kapitolu a já jen zírám s otevřenou pusou, že to jde ještě líp... fascinuješ mě!!!

13 Martnka Martnka | 12. září 2013 v 22:16 | Reagovat

[12]: Děkuji ti, já už nevím, jak mám na tvoje komentáře reagovat, protože se vždycky hrozně červenám. Tak ještě jednou moc děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama