2. kapitola- Úplněk

13. dubna 2012 v 7:34 | Martnka |  Prokleté vzpomínky
Zdravím,
To je překvápko, co? Tak doufám, že příjemné. Vím, že jsem slibovala, že tu další kapitola bude až za týden, ale když vy jste mě holky s vašimi komentáři tak překvapily a potěšily, že jsem se odhodlala, tu další kapitolu dát už o týden dříve. Snad se na mě kvůli tomu nebudete zlobit. Rozhodně však ode mě nečekejte, že bych kapitoly dvakrát týdně přidávala nějak pravidelně, toto je výjimka, protože ty vaše komentáře mě vážně dostaly. Ale příště se obměkčit nenechám. Ne, že bych vám nechtěla dělat radost, a sobě taky, protože ty komentáře se opravdu krásně čtou, ale opravdu nemám na psaní tolik času, navíc toho teď budu mít hodně, ale budu se snažit, přidávat kapitoly aspoň jednou za týden, ale jak už jsem řekla, nic vám neslibuji.
Ještě jednou moc děkuji, doufám, že si čtení užijete, předem děkuji za komentáře,
Mějte se krásně
Martnka
P.S. Já ten blog nemám ráda, člověk aby totu vkládal po kouscích :(


1. Kapitola- Úplněk
Přecházel po místnosti sem a tam, a co chvíli do něčeho nevrle kopl. Bylo mu zle. Celé tělo ho pálilo, jako by ho měl v ohni. Škrábal se a válel se po zemi, ale příšerné svědění nepřestávalo právě naopak, bylo to ještě horší. Když už ho od ustavičného škrábání bolely prsty i jizvy, jež si jimi vytvořil, zmoženě se schoulil k vyhaslému krbu. Ať už je to za mnou, prosil v duchu. Naproti místa, kde seděl, bylo okno, na němž visel potrhaný závěs, přes nějž bylo dobře vidět noční oblohu. Zdobily ji miliony hvězd, které obklopovaly jasně zářící měsíc, který co nevidět bude v úplňku.
Zítra, už zítra.
Přiskočil k oknu a prudce závěsem trhl, aby co nejvíc zakryl výhled na noční oblohu, kterou nenáviděl. Přitom to tak vždycky nebylo:
Bylo krátce po večeři, malý chlapec klečel u hořícího krbu a jemně do něj dloubal klacíkem. Ozvalo se tiché zasyčení, chlapec leknutím vyjekl.
"Nech toho, Remie, ještě si ublížíš." Pokárala ho matka. Stála v předsíni před zrcadlem a snažila se upravit líčení. Chystala se ke Svatému Mungovi, kde pracovala. Jmenovaný pokrčil rameny, odhodil klacík a pohroužil se do hledání nové zábavy. Podíval se na pohovku, kde nyní podřimoval jeho otec. Levou ruku měl pod hlavou, pravá mu visela volně dolů, ještě stále v ní třímal hůlku. Malému Removi se zálibně zalesklo v očích. Nejtišeji jak uměl, se vydal ke gauči. Nenápadně ho obešel z druhé strany a rozechvěle se dotkl otcovi hůlky. Opatrně hůlku osvobodil z otcova sevření. Prohlížel si ji, jako by to byl nejvzácnější poklad. Pro maličkého Lupina to tak ale bylo, v ten moment poprvé opravdu zatoužil po tom, aby čas co nejrychleji utíkal a on si jel na Příčnou ulici vybrat svou první hůlku.

Úplněviděl před sebou sám sebe, ale o několik let staršího, jak nedočkavě přešlapuje před prahem domovních dveří a přes rameno se ohlíží na své rodiče, kteří v poklidu klábosili a pili ranní kávu. Zaslechl také svůj prosebný hlas:
"No tak pospěšte."
"Remie, zlato, ještě je dost času," uklidňovala ho s chápavým úsměvem jeho matka. Došla k němu a podala mu do rukou jeden z domácích koláčků. Rezignovaně se posadil na nejnižší schod, chvíli si prohlížel koláč a po krátkém váhání se do něj zakousl.
Po chvíli, jež mu připadala, jako věčnost se konečně spolu se svými rodiči vydal ke krbu, matka držela v rukou květináč, v němž byl prášek letax. Chytil se otce za ruku a společně vkročili do krbu.
Jaké to asi bude? Ještě nikdy to nezkoušel, napadlo zatím pětiletého Remuse. Otec si nabral hrst letaxu a zvučným hlasem pronesl:
"Příčná ulice."
Když se naPříčnou ulici dostala i paní Lupinová, vydala se celá rodinka k panu Ollivanderovi.
Ten je okamžitě srdečně přivítal a vrhl se na jejich syna a začal mu brát potřebné míry. Když byl hotov, začal chlapci podávat jednotlivé hůlky. Nakonec dostal hůlku, díky níž se stane nejsilnějším kouzelníkem na světě, jak mu prozradil sám pan Ollivander. Remus nemohl být šťastnější, jeho jedenáctiletá hruď se pýchou nadouvala až k prasknutí, když v tom…
z pohovky v domě Lupinových se ozvalo hřmotné zachrápání. Pětiletý Remus se na otce zaškaredil, podíval se na hůlku a snažil si představovat, že je to ta, kterou si "koupil" v krámku u Ollivandera. Ale marně, věděl, že patří jeho tátovi. Byl tak rozladěný, že kdyby uměl kouzlit, vyslal by na svého rodiče pořádně nepříjemnou kletbu, ale jelikož kouzlit zatím neuměl, udělal jediné, co hůlkou udělat dokázal- strčil ji panu Lupinovi do nosu. Ten se s leknutím probudil a chvíli nechápal, co se děje. V nose cítil palčivou bolest a záhy zjistil, že mu z jedné nosní dírky trčí jeho vlastní hůlka. Opatrně ji vyjmul a pohlédl na svého zubícího se syna.
"Ty, jeden!" zašermoval pan Lupin chlapci ukazováčkem před obličejem, ale pobaveně se usmíval.
"Co se to tu děje?" nakoukla do pokoje paní Lupinová, zapínající si knoflíky na hábitu. "Johne, už budu muset jít, pohlídej prosím našeho Remieho," zaúkolovala ještě svého manžela, který protočil oči v sloup. Zvedl se z pohovky a políbil svou ženu na tvář.
"My to tu zvládneme," ujistil ji se sebejistým úsměvem. Přikývla. Otočila se na svého syna a pevně ho objala. Pak odhodlaně otevřela domovní dveře a zmizela.

Byla noc, do malého dětského pokoje přes okno dopadalo jasné světlo tvořené měsícem v úplňku. Naproti oknu stála postel a v ní spal pětiletý chlapec. Nedalo se říct, že by spal klidně, právě naopak. Neustále sebou házel ze strany na stranu, rozhazoval rukama a podařilo se mu skopat na zem peřinu a utrhnout plyšovému medvídkovi knoflíkové oko. Z ničeho nic se prudce probudil. Rukama si zakryl oči před tou silnou září měsíce. Když světlu přivykl, uvědomil si, že není vůbec unavený. Otočil se k oknu a zaujala ho noční obloha. Bylo na ní tolik hvězd, tolik světel. A ten měsíc. Nemohl od něj odtrhnout oči. Nevědomky vstal z postele a přešel k oknu. Posadil se na parapet. Fascinovaně si prohlížel okolí, které vypadalo jako v oparu stříbřité mlhy. Chtěl se na tu nádheru podívat zblízka, dotknout se jí. Seskočil z parapetu, po špičkách došel ke dveřím, které opatrně otevřel. Ozvalo se slabé zavrznutí, které v tichém domě bylo slyšet dostatečně, chlapcův otec však tvrdě spal ve své ložnici, a tak nic nezaslechl.
Seběhl schody, až se ocitl v hale před hlavními dveřmi. Na malý moment zaváhal, pak třesoucí se rukou zatáhl za kliku. Zámek se scvaknutím otevřel. Remus se protáhl úzkou škvírou, která vznikla mezi dveřmi a jejich trámem.
Ocitl se na úzké dlážděné cestičce ohraničené z jedné strany malou zahrádkou a z druhé ovocnými stromy. Stál tam jen ve svém krátkém pyžamku a třásl se nejen zimou, ale také překvapením sám nad sebou, že byl schopen odejít z domu bez vědomí rodičů, ke všemu ještě uprostřed noci, navzdory šoku, se cítil statečně a dobrodružně.
To zatím ani netušil, že už za okamžik zažije dobrodružství, které zásadně změní jeho život…
Magicky přitahován měsícem se začal vzdalovat od domova, jeho nohy ho vedly k nedalekému lesu. Sedl si pod nejbližší borovici a se zasněným výrazem zaklonil hlavu, aby pořádně viděl stříbřitou kouli na nebi. Nebyl schopen vnímat nic jiného, a tak si nevšiml dvou žlutých, žhnoucích očí, které ho s hladovou lačností pozorovaly zpoza stromu. Tvor, který měřil necelé dva metry, se protáhl a silně zavyl.
Chlapec nadskočil a vyděšeně vyjekl. Co to bylo? Vyškrábal se na nohy, jež se mu podlamovaly. Otočil se směrem k lesu a mezi stromy spatřil mihnout se stín obrovského zvířete. Remus ochromen hrůzou se dal na útěk. Nohy se mu třásly, a nemohl popadnout dech, cítil, jak mu srdce prudce naráží do hrudi. Slyšel, jak obluda běží za ním. Prosím, ať se mi to podaří, modlil se v duchu, zatím co napínal veškeré síly, aby byl co nejrychleji zpátky doma. Nedával pozor na cestu a zakopl o malý kámen. Noha mu podjela a on zůstal klečet na zemi. Třásl se strachy a schoulil se do klubíčka. Cítil v knedlík v krku a slzy tekoucí po tváři. Čekal smrtící úder. Zaslechl kroky a podle sílícího zápachu, předpokládal, že je netvor jen kousek od něj. Snažil se na něj nepodívat, jelikož mu bylo jasné, že v ten moment by umřel na puknutí srdce. Příšera mu zavrčela do ucha, chlapec nabral všechny své síly a podíval se na vlkodlaka, ačkoli měl pocit, že omdlí, nabral vzduch do plic a zakřičel:
"Pomoc!" jeho hlas byl sice slabý, ale i tak slyšel, jak se v domě cosi pohnulo, nebo to aspoň bylo jeho zbožné přání. Vlkodlak ho rozzuřeně udeřil obrovskou tlapou, až se svalil na zem a nemohl popadnout dech. Netvor se k němu skláněl a nepřestával vrčet. Remus očima plnýma hrůzy pozoroval tlamu s dvěma řadami dlouhých, ostrých zubů, které se mu zahryzly hluboko do krku. Projela jím příšerná, palčivá bolest, nebyl schopen vnímat nic jiného než zející díru ve svém hrdle, z níž vytékala krev, cítil, jak ho opouštějí síly. Krátce předtím, než jeho vědomí zahalila černá, neprostupná tma, uviděl svého otce, jak se vrhl na vlkodlaka a odtrhl ho od poraněného a na smrt vyděšeného syna.

Všude kolem byla temnota, chladná, tichá a děsivá temnota, ze které nebylo úniku. Nějaká podivná rostlina se mu ovíjela kolem celého těla, krku i končetin a dlouhými přísavkami mu pomalu sála všechnu krev z těla. V posledním pokusu o záchranu holého života se snažil rostlinu vytáhnout ze svého malého těla. Cítil, jak se rostlina úporně brání, jak se svými přísavkami zarývá hlouběji do masa, po rukách mu stékala jakási teplá tekutina. Někdo s ním prudce zatřásl:
"No tak, vstávej!" Poslechl a otevřel oči, ačkoli byly závěsy zatažené, dělalo mu problémy přivyknout si na světlo lampy, které mu nyní připadalo oslepující. Třásl se po celém těle a točila se mu hlava. Naklonil se přes okraj postele a vyzvracel se. Zničeně padl zpátky na postel a znovu ztratil vědomí. Když se znovu probudil, už se cítil o něco lépe, ale i tak byl stále slabý, hlava se mu motala a v poraněném krku mu bolestivě škubalo.
"Kde to jsem?" zašeptal a vyplašeně se rozhlédl kolem sebe. Nad ním se skláněli tři muži v bílých pláštích. Lékouzelníci. Zatímco dva z nich mu zastavovali krvácení z malých ranek na těle a znovu ho napojovali na hadičky, nejstarší z nich mu kontroloval hlubokou ránu na krku. Přestože tu ještě nikdy nebyl, poznal, že je u Svatého Munga.
Cítil, že má celé tělo v obvazech a na krku, v místě, kde se zakously vlkodlačí zuby, měl velkou vrstvu nějaké smrduté, lepkavé masti. Někdo ho něžně hladil po ruce. Pomalu pohnul hlavou a spatřil uplakanou tvář své matky.
"Ahoj mami," pozdravil ji chabě.
"Zlatíčko, jak se cítíš?" chtěla vědět žena a snažila se ovládnout svůj třaslavý hlas, který jí přeskakoval.
"Všechno mě bolí," postěžoval si, ale i přesto se pokusil o slabý úsměv. Zvedl svou zafačovanou ruku ke svému obličeji, pod dvěma uvolněnými prsty cítil malé škrábance a modřiny, které si pravděpodobně udělal, když utíkal z lesa. Nadechl se a ucítil palčivou bolest na hrdle. Automaticky k ráně přiložil dlaň, ten dotek jakoby způsobil to, že se mu v jeho zmatené mysli znovu přehrála ta hrůzostrašná noc, jak odešel z domu do lesa dívat se na hvězdy a měsíc, jak ho pronásledoval ten vlkodlak, a jak jen o vlásek unikl smrti…
"Kde je táta?" zeptal se překvapivě silným hlasem. Nikdo nic neřekl. Odpověď si však i v tak nízkém věku přečetl ve tváři své matky, která byla bledá, s napuchlýma očima a na otázku svého syna zareagovala usedavým pláčem. Přiskočila k ní jedna z ošetřovatelek a dala jí vypít nějaký lektvar na uklidnění.
Malý Remus ležel na nemocniční posteli, zíral do prázdna a pokusil se vstřebat fakt, že jeho otec je mrtvý.

O několik let později seděl dospělý Remus Lupin v útulném obývacím pokoji malého, venkovského domku. Naproti němu na křesle seděl mladý muž, s uhlově černými vlasy trčícími do všech stran. Jeho oříškové oči se za kulatými brýlemi šťastně smály. Takhle si oba muži povídali a vzpomínali na bezstarostná školní léta.
"…pamatuješ, jak jsme Srabusovi, přičarovali tu…ten," James Potter se smíchy svíjel na křesle a snažil se vzpomenout na ten správný výraz. Okamžitě však zmlkl, když do místnosti vešla mladá žena s dlouhými rudými vlasy a smaragdovýma očima. Pod květinovou zástěrou skrývala své velké bříško. Při zaslechnutí jména Srabus, pozvedla obočí a podezřívavě se podívala na svého manžela. Ten se tvářil nejnevinněji, jak uměl.
"Co nám neseš, lásko?" zeptal se, když viděl podnos, který držela v rukou.
"Dýňovou šťávu a nějaké sušenky," odpověděla, a vše postavila na malý stolek. James si ji přitáhl blíže k sobě a ona se mu uvelebila na klíně. Jemně jí objal kolem pasu a něžně hladil po bříšku. Remus je s úsměvem pozoroval, měl radost, když viděl své přátele tak spokojené a šťastné. To byl také jeden z důvodů, proč k Potterovým rád chodil. Připadalo mu, jakoby malý domek byl odříznutý od okolního světa. Zatímco tam venku panoval díky lorduVoldemortovi a jeho smrtijedům neutuchající strach a panika, v domě Potterových čišela radostná atmosféra, pohoda, klid a mír, což bylo korunováno očekáváním prvního potomka.
"Už víte, jak se bude to malé jmenovat?" ptal se Remus a upil si ze své sklenice s dýňovou šťávou. Lily a James se na sebe podívali.
"Harry," odpověděli společně. Remus uznale pokýval hlavou. James chtěl ještě něco říct, ale vyrušil ho záblesk zlatavého světla, na podlaze zůstal ležet kousek pergamenu. Dvanácterák se k němu hned vrhl a zvedl ho ze země. Poznal úzké písmo, které patřilo řediteli Bradavic, rychle přelétl vzkaz očima a obrátil se na svou manželku a kamaráda.

"Smrtijedi napadají lidi ve vedlejší vesnici, Brumbál tam potřebuje posily z Řádu. Musím jít." Lily si vyděšeně zakryla rukama ústa, všechna barva z jejího obličeje se vytratila.
"Dávej na sebe pozor," řekla třaslavým hlasem a pevně svého muže objala. Remus se také zvedl z křesla a vykročil do předsíně, kde z dřevěného věšáku s jednou nohou, vzal svůj cestovní plášť. Manželé Potterovi se na něj překvapeně podívali. On se však upřeně zadíval do kamarádových očí.
"Jdu s tebou," prohlásil rozhodným hlasem.
Když se přemístil na dané místo, zůstal pár sekund strnule stát a zděšeně zíral na hororový výjev před sebou. Polovina stavení byla v plamenech, někteří obyvatelé, zejména ženy a děti, se snažily někam schovat, ostatní se pokoušeli uhasit oheň. Nad jejich hlavami poletovaly červené a zelené jiskry, které proti sobě vysílaly postavy zahalené v kápích a členové Fénixova řádu. Oba pozorovatelé se vrhli do boje. Zatímco James měl plno práce s Dolohovem,Remuse zaměstnal muž v rozevláté, černé košili a upnutých černých kalhotách, šedé vlasy měl špinavé a zcuchané, na obličeji měl několik šrámů, páchl potem a zaschlou krví. Přestože se s ním Lupin ještě nikdy nesetkal, poznal v němFenrira Šedohřbeta,vlkodlaka, o kterém v poslední době často psali v Denním věštci. Remusovi ho bylo svým způsobem líto, protože moc dobře chápal, co musí každý měsíc podstupovat, ale na nějaké uvažování teď neměl čas, jelikož po něm Šedohřbet začal metat kletby, před nimiž se bránil ze všech sil. Smrtijed se pohrdavě smál:
"Tak co Lupine, víc neumíš? To byl asi hodně těžký úplněk, viď," jízlivě se zachechtal. Remus zbledl, jak to zrovna on mohl vědět?
"Dlouho jsme se neviděli," nepřestal starší vlkodlak provokovat svého mladšího druha.
"O čem to mluvíš?" vyjel na něj Náměsíčník, vyveden z míry. Jeho protivník roztáhl rty do ještě širšího úšklebku, čímž jasně předvedl své zkažené zuby.
"Copak si nevzpomínáš?" zatvářil se až přehnaně lítostivě. "Varoval jsem tvého tátu, že to udělám, pokud se bude plést do věcí, do kterých mu nic není." Remus zůstal strnule stát a nevěřícně zíral na muže před sebou. Dlouhá léta si lámal hlavu tím, kdo způsobil jeho utrpení, předpokládal, že se stal obětí někoho, kdo se jako většina toho druhu, nedokáže ovládat, ani se mu nesnilo, že se stal obětí vlkodlaka, který si předem vybírá děti, které o úplňku napadne. Hůlka mu vypadla z ruky, ale on to nevnímal, vlastně nebyl schopen vnímat nic z toho, co se kolem něj dělo. V mysli mu opět vyvstaly vzpomínky na noc, jež mu zničila celý život. Fenrir pozvedl hůlku a zamířil Lupinovi na srdce. Naprázdno polkl. Zničehonic se smrtijed sklátil na zem pod vlivem omračovacího kouzla. Remus se prudce otočil. Za sebou uviděl stojícího Jamese s napřaženou hůlkou. Ze spánku mu odkapávala krev, ale jinak byl v pořádku. Vlkodlak se na něj vděčně usmál.

"Díky," zašeptal Remus, ležící na špinavé podlaze polorozpadlého domu. Namáhavě lapal po dechu, v očích ho pálily slzy. V momentě kdy se na obloze vyloupl celý měsíc, v Lupinovi něco explodovalo. Tělo, nohy a ruce se začaly zvětšovat a prodlužovat a pokrývat srstí, hlava se protahovala do velkého čenichu a tlamy, v níž bylo možno spatřit dvě řady velkých ostrých tesáků. Nahrbil se a postavil se na zadní, při čemž hlasitě zavyl. Místo Remuse Lupina stál uprostřed polorozpadlého stavení vlkodlak.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 13. dubna 2012 v 10:11 | Reagovat

ach, chudák Rem =o(
je zajímavé sledovat povídku z jeho vlkodlačího pohledu a já se moc těším na další a neboj, vážně nečekám, že budeš každý týden přidávat dvě kapitoly ;o)

2 Martnka Martnka | 13. dubna 2012 v 10:50 | Reagovat

Hope děkuji :)

3 Nienna Nienna | E-mail | Web | 13. dubna 2012 v 19:16 | Reagovat

Tie Remusove spomienky vykresľuješ naozaj krásne, je zaujímavé sledovať dianie z jeho pohľadu a dozvedieť sa o ňom niečo viac. A o tom, ako plynulo a ľahko sa to číta ani nehovorím :) Znovu veľmi vydarená kapitola :)

4 Verča Verča | E-mail | 14. dubna 2012 v 12:35 | Reagovat

Je to super! Úžasný popisy a protože jsem nečetla knížky ani neviděla všechny filmy, jsem zas o něco chytřejší.
Díky, zlatí, za krásný počtení.
No a neboj, dvě kapitoly neočekávám (což ale neznamená, že po nich netoužím:-)), jsem ráda, že se budeš snažit o jednu týdně (ani jsem netušila, že mám tak hodnou kamarádku:-)).
Jo a víš co je na týhle povči nejlepší? Že je psaná z pohledu Remíka.:-)

5 Ewil Ewil | Web | 16. dubna 2012 v 15:53 | Reagovat

No...wow.
Skvělé popisy, ta atmosféra a emoce, co se vznášely nad scénou, kde Remieho pokousal vlkodlak. (zbožňuju vlkodlaky :D a ty víš proč :D) moje drahá, zlepšuješ se, tvoje psaní má naprosto jiný nádech, ale to už se opakuju. Každopádně tak i tak si za tím stojím. Má to lehkost, dobře se to čte a náhledy do vzpomínek nejsou nudný, ani zdlouhavý a řekneš tím přesně to, co je třeba. Co dá čtenáři to potřebný.
Takže...je pondělí :D já čekááááám :D

6 Martnka Martnka | 17. dubna 2012 v 18:02 | Reagovat

[3]: Nienno, moc děkuji, tvoje komentáře mě vždycky hrozně potěší :)

[4]: Verunko, tvoje komentáře mě taky vždycky potěší, hlavně když jich není moc :D

[5]: Ewilko, když jsem uviděla, že mám tady komentář od tebe, tak jsem zdrhla od noťasu, abych neomdlela a musela jsem se štípat do ruky, abych měla jistotu, že jsem neusnula a tohle není sen. Opravdu ti moc za komentář děkuju, ani nevíš, co to se mnou udělalo, vždyť k tobě jako k autorovi vzhlížím, a teď tu mám komentář od tebe a ještě takový krásný, myslím, že se budu vzpamatovávat ještě o víkendu.
Děkuji moc a kapitola tento týden bude, ale asi tě zklame.

7 Lilly Lilly | E-mail | Web | 5. srpna 2013 v 21:34 | Reagovat

tohle mi nedělej! Takhle mě dojímat, to se nedělá! Nebo dělá, ale stejně! Čtu to a v duchu jsem Remus!!!! To začíná být divný, ale táák kouzelný!!!! Jsi umělkyně, ach bože, zbožňuju tuhle povídku!!!

8 Martnka Martnka | 12. září 2013 v 22:14 | Reagovat

[7]: děkuji za komentář a za slova chvály, ale nejsem si jistá, zda si je zasloužím. Ale označení umělkyně mi rozhodně nenáleží, umělce si představuju jinak :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama