1. kapitola- Nečekaná nabídka

11. dubna 2012 v 7:29 | Martnka |  Prokleté vzpomínky
Ahoj,
To koukáte co? Já se od posledního článku ozvala dřív než za půl roku. A dokonce s další kapitolou. Nejsem já úžasná? No raději neodpovídejte, chci zůstat v přesvědčení, že jsem :D Musím se přiznat, že jsem trochu bojovala sama se sebou, jestli kapitolu přidat už dnes nebo až v pátek, abyste měli trochu zpříjemněný víkend ( a neříkejte, že kapitola od Martnky není zpříjemněním víkendu!), k čemuž jsem se přikláněla mnohem víc, ale pak včera přišlo znamení zhůry (čtěte: Do třídy vpadl pan zástupce s tím, že výuka končí v 11:30, pokud tohle není znamení, tak nevím, na co jiného čekat), což mě přinutilo změnit rozhodnutí a přidat kapitolu už dnes ( o celé dva dny dříve!To koukáte, co? To pro vás určitě ještě nikdo neudělal.), nejsem já úžasná? (ehm… buďte zticha). Možná toho budu litovat, zvláště pokud nebudu stíhat psát další kapitoly, ale kdo ví, možná zrychlím tempo. Řekla jsem možná, takže se neděste! Uvidíme, všechno je ve hvězdách.
Končím s řečma o ničem, a odkazuji vás na kapitolu, která je taky o ničem, ale o trochu menším, než můj proslov.
Příjemné čtení, přeju všem, kdo si kapitolu přečtou, což je logické, přece to nebudu přát někomu, kdo to číst nebude, to by mělo asi stejný smysl, jako přát čerstvé vdově na pohřbu krásnou svatební noc, a taky mi přijde blbý napsat, přeju krásné počtení každému třetímu čtenáři, to by bylo hodně blbý, i když by se nikdy nezjistilo, kdo to je.
No nic, zase jsem to protáhla, jsem hrozná. Jen poslední poznámku, kterou si neodpustím, a to je věnování:
Verče, protože nikdo jiný mě nepodporuje tak dlouho jako ona, nikdo jiný mi mě nedokáže držet nad vodou, když mám pocit, že klesám ke dnu a nikdo jiný mi nedokáže vykouzlit na ksichtu úsměv, když se mi chce brečet. Nikdo jiný mi přes mobil nevyhrožuje, že bude skandovat, pokud nepřidám pokráčko.
Dále také Nienně, která mě doslova nadchla svou tvorbou, a také jí chci tímto poděkovat za to, že si našla čas, aby si přečetla a zhodnotila tu mou. No a pak také Evansce, k jejím nedávným meninám, ještě jednou všecko nejlepší:)
Tak už jsem se vykecala a vy můžete číst:)
Martnka
P.S. Předem se omlouvám za případné chyby nebo překlepy
1. Kapitola -Nečekaná Nabídka



Když se druhý den probudil, v první chvíli nebyl schopen si vysvětlit, proč se cítí tak nervózně, až do okamžiku, než vkročil do kuchyně a spatřil na stole popsaný kus pergamenu. Opět ho sebral do ruky a asi po sté přečetl:
Milý Remusi,
byl bych velice rád, kdybyste se ke mně zítra odpoledne zastavil. Rád bych si s vámi promluvil ohledně jedné záležitosti, se kterou jak doufám, mi budete ochoten pomoci, odpověď prosím zašlete obratem po téže sově.
Srdečně zdraví
Albus Brumbál
Svou kladnou odpověď, poslal ihned tak, jak si to Brumbál přál, ale upřímně řečeno, neměl ze setkání se svým bývalým ředitelem žádnou radost. Měl dokonce velké obavy z toho, co po něm profesor bude chtít. Určitě už se dozvěděl, že Sirius Black utekl z Azkabanu, co když ho bude zajímat, zda on, Remus, nemá nějaké tušení, jak se mu to podařilo? Jak mu proboha odpoví?? Pravdivě?
Promiňte, pane profesore, ale stalo se to, že když jsem byl ještě student, tak se ne tak úplně mojí vinou přihodilo, že se ze tří vašich studentů stali zvěromágové, a jak správně tušíte, jedním z nich byl i právě Sirius.
Ne tohle rozhodně říct nemůže. To by šel hned do Azkabanu místo Blacka. Ale co si jen počne?!
S hlavou plnou negativních myšlenek, se převlékl do svého nejlepšího, ale přesto ošuntělého, hábitu. Vnitřnosti se mu svíjely nervozitou, jako nedočkaví hadi, že nebyl schopný pozřít ani sousto. Proto snídani raději úplně vynechal. Vyšel na ulici, vytáhl z kapsy hůlku a přemístil se pryč.
Ocitl se nahoře na kopci, odkud měl výborný výhled na vesnici, kterou tak dobře znal. Trochu ho píchlo u srdce, když očima zabloudil k některým známým budovám.
Tři košťata, Medový ráj, Taškař, Chroptící chýše- jeho chýše. Jejich chýše. Silou vůle se mu podařilo od polorozpadlého stavení odtrhnout zrak. Nadechl se a rozhodným krokem se vydal po pěšině ke svému bývalému domovu.
V momentě, kdy se za zatáčkou vynořily hradby bradavického hradu, se to stalo. Po těle mu přejel nezvyklý chlad a vše kolem najednou utichlo a pokrylo se ledem. Uslyšel nad sebou odporný chrčivý nádech. Ačkoli tento zvuk nezaslechl déle než dvanáct let, s určitostí ho poznal. Podíval se na oblohu a jeho nejhorší obavy se naplnily.
Na nebi se vznášely tři velké, tmavé postavy, skryté v pláštích s kápěmi. Mozkomorové. Vycítili jeho přítomnost a neomylně se snášeli k němu. Bezretými, hnilobnými ústy silně nasáli okolní vzduch, jako by z něj chtěli vysát úplně vše. Lupin se bezděčně zachvěl, v hlavě se mu začaly přehrávat nezřetelné obrazy.
Malý chlapec ležící v kaluži krve. Pravidelné utrpení a osamělost v tom prokletém stavení. Bezvládné tělo mladé dívky v jeho náruči, Zničený dům, hrob a socha třech lidí, na nichž mu záleželo, kteří nebyli jen jeho přáteli, ale také rodinou. Uslzená baculatá ženuška, uříznutý prst v krabičce. A znovu ta dívka, jejíž tvář a oči se na něj povzbudivě usmívaly.
Pozvedl hůlku směrem k postavám v kápích. Myslet na něco hezkého, říkal si v duchu.
Jedenáctiletý chlapec sedí na posteli a čte dopis s pečetí bradavické školy. Vysmátý obličej hnědookého, brýlatého chlapce s černými rozcuchanými vlasy. Malý tlustý hoch s tváří umazanou od čokolády. Třetí mladík, pohledný, veselý, s havraními vlasy a bouřkově šedýma očima. Zrádce. Jelen, pes a krysa. Polibek pod jmelím. Svatba Lily a Jamese. Malý Harry…
" Expecto patronum!" Mávl hůlkou a vypustil z ní stříbřitého, chlupatého, čtyřnohého tvora, jenž okamžitě vyrazil k mozkomorům, kteří se ihned dali na útěk. Úlevně si oddechl a zastrčil si hůlku zpátky do kapsy. Trochu váhavě zamířil k hlavní bráně, otevřel ji a vstoupil dovnitř. Po paměti se vydal do ředitelovy pracovny. Nespěchal, právě naopak, šlo se mu velmi těžko, jelikož tušil, o čem s ním Brumbál bude mluvit a upřímně se toho bál.
Před kamenným chrličem zůstal stát. Ve chvíli, kdy začal uvažovat o tom, jak dlouho tu bude čekat, než ho někdo pustí dovnitř, chrlič odstoupil stranou a na točitém schodišti se objevil malý tělnatý mužík v pruhovaném hábitu a buřinkou citronové barvy a Remus stál tváří v tvář ministru kouzel, který na něj trochu zaraženě koukal.
V Lupinovi mírně zatrnulo, odkašlal si, a pozdravil:"Dobrý den." Popletal ho překvapeně pozoroval, na tváři se mu mihl stín strachu. Nevědomky ustoupil o krok stranou, poté se vzpamatoval a odpověděl vlkodlakovi na pozdrav. Remus cítil, jak se mu žene červeň do tváří. Byl rád, že čaroděj rychle odešel.
Zaklepal na dveře a po vyzvání vstoupil dovnitř. Ocitl se v krásné kruhové místnosti, která se za tu dobu, co v ní byl naposledy, vůbec nezměnila. Na stolcích s vysokými štíhlými nožkami stály spoustu zvláštních stříbrných přístrojů, které bzučely a z nichž vycházely malé obláčky kouře. Stěny pokrývaly podobizny bývalých ředitelů a ředitelek, a všichni ve svých rámech podřimovali. Byl tu i obrovský psací stůl s nohama jako pařáty a na poličce za ním ležela ošumtělá, stará, potrhaná kouzelnická čapka, Moudrý klobouk. Na bidýlku za dveřmi seděl pták s nádherným zlatorudým peřím, fénix Fawkes.
Od psacího stolu k němu vzhlédl starý muž, s dlouhými, stříbřitě šedými vlasy a vousy. Na křivém nose měl posazeny půlměsícové brýle, přes které se na příchozího dívaly dvě modré oči.
" Vítám Vás, Remusi." Usmál se na něj spokojeně Brumbál a pokynul mu, aby se posadil na jedno z křesel.
" Dobrý den," pozdravil zdvořile a ze všech sil se snažil potlačit chvění v hlase. Nechtěl, aby ho jeho bývalý ředitel považoval za zbabělce, ačkoli jím možná právě byl. Sedl si do nabízeného křesla, třesoucí ruce si schoval do kapes. Bylo to nejspíš směšné, ale připadal si opět jako student, kterého nachytali při nějaké lumpárně. Koutkem oka pozoroval Brumbála a napadlo ho, že takhle ustaraného ho snad ještě nikdy neviděl. Na náladě mu nepřidal ani fakt, že se za profesorovo rozpoložení cítil tak trochu vinen. Chvíli ticha prolomil až ředitelův hlas:
" Něco k pití?" nabídl. Remus jen pokrčil rameny. Brumbál mávl hůlkou a ve vzduchu se objevil podnos s dvěma šálky a konvicí čaje a mísou sušenek. Nalil do každého hrníčku čaj a jednu podal Lupinovi, ten pomalu usrkával a vyčkával, až ředitel začne mluvit.
"Jistě si pamatujete ze studentských let na jeden problém, který jsem musel řešit a s nímž mi budete, jak doufám, ochoten pomoci." na chvíli se odmlčel a zahleděl se Lupinovi do tváře. Když se mu nedostalo žádné odpovědi, pokračoval:
"Mám samozřejmě na mysli místo učitele obrany proti černé magie." Remus si v duchu úlevně oddychl. Byl by přísahal, že skoro slyšel, jak mu balvan, jenž ho tížil na prsou, spadl ze srdce. Zatím neměl ponětí, o čem mluví Brumbál, ale byl nesmírně rád, že se profesor nedozvěděl, co jeho studenti provedli tenkrát v pátém ročníku.
"Byl bych vám vděčný, kdybyste se toho ujal vy." Náměsíčník překvapeně vykulil oči.
"Prosím?"
"Myslím, že jste mě slyšel dobře. Chci, abyste se stal naším učitelem obrany proti černé magie."
"Js-jste si tím jistý, pane?" koktal Remus, který stále nemohl uvěřit svým uším. Brumbál s úsměvem přikyvoval:
"Naprosto."
"Copak jste zapomněl, co jsem zač? Jakému riziku by byli všichni vystaveni?" Lupin se při té představě roztřásl.
"Uklidněte se prosím vás," pozvedl profesor ruku a snažil se, Lupina uklidnit. "Samozřejmě, že si uvědomuji, že nastanou určité komplikace, ale jsem si jistý, že se nám vše podaří přizpůsobit tak, aby se nikomu nic nestalo. Koneckonců, některá opatření jsme museli zavést už v době, kdy jste tu nastoupil jako student a pokud mě paměť neklame, nic závažného se nestalo. Remus okamžitě uhnul pohledem. Zadíval se na psací stůl, na kterém se povalovalo nové vydání Denního věštce. Na jeho titulní stránce byla opět ta známá tvář. Strnule na fotografii uprchlého vraha zíral, nehty zarýval do čalounění křesla. Brumbál se podíval stejným směrem:
"Ano, Sirius Black," povzdechl si. "Obávám se, že k jeho dopadení máme stejně blízko jako k výrobě elixíru věčného mládí."
"To proto tu byl Popletal?" zeptal se Lupin přiškrceným hlasem.
"Ano. Přišel mi oznámit, že ministerstvo uvolnilo tucet mozkomorů, aby hlídalo hrad." V ředitelově hlase byla patrná dávka nevole. Bylo všeobecně známo, že Albus Brumbál nemá azkabanské strážné v lásce.
"Pokud se jim podaří dopadnout Blacka…" poznamenal Remus, hledíc na své boty.
"To je taky jediný důvod, proč jsem s rozmístěním mozkomorů na pozemcích bradavic souhlasil. "Ovšem nesmíme opomenout fakt, že už se Blackovi jednou podařilo mezi mozkomory proklouznout, nevidím proto důvod, proč by se mu to opět nemohlo podařit."
"Vy snad víte, jak se mu podařilo uprchnout?" zeptal se Remus a snažil se, aby jeho hlas nezněl moc provinile.
"Pár teorií bych měl, ale žádná se mi nezdá pravděpodobná. Tohle ale není čas to řešit. Tak co- přijímáte mou nabídku?" Vrátil se Brumbál k původnímu tématu. Remus přemýšlel: Možnost vrátit se zpátky do bradavického hradu, který mu byl po sedm let domovem, ho velice lákala. Vždyť tu poprvé v životě získal přátele, ty nejlepší přátele, o jakých se mu nezdálo ani v nejdivočejších snech. Taky tu poznal i sám sebe z jiné stránky, už to nebyl jen onen malý, hubený chlapec, jenž jen čeká na další úplněk, na další bolestivou proměnu. Stal se z něho pilný a spolehlivý student a jak doufal také zábavný společník a kamarád. Také tu poznal dívku, kterou tolik miloval, a jež mu tak krutým způsobem vzali.
Vzhlédl k Brumbálovi, kolik jen pro něj tenhle starý člověk udělal? Byl to on, kdo ho přes veškeré protesty ministerstva přijal do Bradavic, aby mohl studovat jako všichni ostatní, to jemu vděčí za všechny ty báječné okamžiky, které tu prožil. Má mu snad odmítnout vyhovět jen kvůli své zbabělosti? Ze strachu, že ho zde minulost dožene? Zamyslel se nad tím, v jaké bídě se nyní pohybuje a jako kontrast k jeho bezútěšným podmínkám, mu před očima vyvstal obraz honosných hostin, jež bylo v bradavicích požehnaně. Bylo rozhodnuto.
"Přijímám." Jeho hlas zněl konečně pevně.
"Výborně." Brumbál doslova zářil. "Takže nám už zbývá jen projednat a podepsat smlouvu, domluvit se na vašem platu a kde budete bydlet. Byl bych taky velice rád, kdybyste si promyslel, co budete studenty učit."
Lupin přikývl. Ještě nějaký čas diskutovali o věcech, týkajících se místa učitele obrany proti černé magii, pak Remus dopil svůj šálek čaje a vstal.
"Děkuji vám za všechno," podával Brumbálovi ruku.
"Já děkuji vám," odpověděl profesor. "Brzy na shledanou."
"Nashledanou," ještě u dveří se Lupin na něj naposledy otočil a pak odešel. Ředitel za ním zkoumavě hleděl.
Remus rozrazil dveře svého skromného příbytku. Stále tomu nemohl uvěřit. Učitel obrany proti černé magii. On, Remus Lupin, vlkodlak, bude učit obranu proti černé magii. Znělo to tak absurdně. Ale přesto pocítil slabý záchvěv pýchy. Co by tomu asi řekli lidi, které má rád, kdyby žili?
Jako by se ve vzduchu objevila hlava asi třicetiletého muže, s řídkými vlasy a malým knírkem. Na tváři měl výraz obrovské hrdosti. Náměsíčník by byl ochoten přísahat, že slyšel, jak jeho otec zašeptal:
"Výborně, synku."
To už spatřil obraz ženy ve středních letech, některé její rysy se podobně podobaly těm Remusovým, například nos a tvar úst měli úplně identické. I ona se při pohledu na svého dospělého syna dmula pýchou, ale její oči, v nichž se trochu zračily obavy, jako by říkaly- Jsi si jistý, že to zvládneš, Remie? Přikývl, ačkoli si nebyl jistý, zda přesvědčuje svou matku nebo sám sebe. Zmizela. Na jejím místě se objevila parta mladých, veselých lidí. V čele stál vysoký, brýlatý muž s uhlově černými, rozcuchanými vlasy, jeho ruka byla omotaná kolem pasu mladé ženy, ta si jednou rukou odhrnovala pramen rudých vlasů ze smaragdově zelených očí. James a Lily Potterovi. Oba se na Remuse trochu překvapeně, ale zároveň radostně umívali. Hned vedle Lily stál malý, tlustý mužík s krysím obličejem, zvědavě si Lupina prohlížel uslzenýma očima. Vlkodlak zaťal ruce v pěst. Okamžitě si vzpomněl, jak totiž Petr, přezdívaný Červíček, přišel o život. Zíral na něho a ohromeně se ptal sám sebe, kde se v tomhle přerostlém děcku vzalo tolik odvahy. Odvrátil se a pohlédl na něj. Na člověka, který mohl za to, že zůstal na světě úplně sám. Uběhlo už dvanáct let a on tomu stále nemohl uvěřit. Vždyť Sirius, ten Sirius, kterého znal, by nebyl něčeho takového schopen.
Jak jen mohl?
Tázavě pohlédl na pohledného, vysmátého mladíka s bouřkově šedýma očima, z nichž přímo sálala nezkrotná energie, najednou jako by se tvář proměnila a Remus se díval do obličeje, jenž vypadal jako umrlčí lebka, z temene mu na hlavu spadal špinavý chuchvalec něčeho, co bývaly vlasy. Blackův výraz teď nebyl veselý, ale fanatický, na vyplašeného Lupina teď shlížel přímo záludně.
Vlkodlakovi bušilo srdce, vlna hněvu a nenávisti, která v něm vzkypěla, byla nesnesitelná. Z hrdla se mu vydral nenávistný řev. Vrhl se na toho zrádce, vraha, kterého všichni marně hledají, ve snaze ho rozdrápat a roztrhat na kusy. Vtom však Sirius zmizel a spolu s ním se rozplynuli i všichni ostatní, Lily a James, Petr. Opět tu zůstal sám, zíral na místo, kde ještě před chvíli stáli. Snažil se popadnout dech a ignoroval vlhkost, která ho pálila v očích.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 11. dubna 2012 v 14:16 | Reagovat

ujišťuji tě, že jsi skvělá ;o) a všichni ostatmí, ať si říkají, co chtějí!
vypadá to dobře, jsem zvědavá, jak to bude vypadat dál ;o)
mimochodem, jsem ráda, že jsi nečekala do pátku ;o)

2 Martnka Martnka | 11. dubna 2012 v 16:35 | Reagovat

děkuji moc Hope :)

3 Nienna Nienna | E-mail | Web | 11. dubna 2012 v 19:08 | Reagovat

V prvom rade, ďakujem veľmi pekne za venovanie - prekvapila si ma! Som rada, že sa ti u mňa zapáčili poviedky, moc ti ďakujem za všetky reakcie :) A teraz k veci - bola som veľmi zvedavá na túto prvú kapitolu, a musím uznať, že sa ti náramne vydarila :) Zhltla som ju na jeden dych, veľmi sa mi páčilo, ako tam boli pripletené tie Remusove spomienky, ďalej jeho myšlienkový proces pri rozhodovaní, či prijať to miesto alebo nie a tie posledné odseky s jeho blízkymi ma úplne dostali :) Už sa ale nejdem vykecávať - proste sa mi to celé páčilo, dúfam, že sa čoskoro dočkáme pokračovania ;)

4 Verča Verča | E-mail | 11. dubna 2012 v 20:05 | Reagovat

Super! Ačkoliv prolog se mi taky líbil, tohle bylo ještě lepší. Fakt povedený. Těším se jak bude Remík učit.:-)
Zlatí ty jseš good!:-) Musím přiznat, že jsem díky téhle povídce zas dostala chuť číst hp.:-)

5 Verča Verča | E-mail | 11. dubna 2012 v 20:06 | Reagovat

Jo a že zástupce zdravím.:-)

6 Peťa Peťa | Web | 11. dubna 2012 v 20:43 | Reagovat

Skvelé a má to aj dobrú dĺžku ;)

7 Martnka Martnka | 12. dubna 2012 v 7:32 | Reagovat

Děkuju holky, děkuju :) tolik komentářů, jsem opravdu nečekala, dostaly jste mě. Teď mám zase velkou chuť tu něco hodit už tenhle pátek, protože jste mě opravdu potěšily :) Jneže já pak asi nebudu stíhat :D

[3]: Nienno moc děkuji za tvůj komentář, jsem ráda, že si napsala konkrétně, co se ti líbí. Za věnování děkovat nemusíš :)

[4]: Veru, zlatíčko moje,co ti mám říct?však víš, co pro mě znamenáš :-* To jak bude Remík učit, no já se na to moc netěším, páč se mi to nechce popisovat :D to jsem ráda, že tě tahle povídka přilákala čístHP

[6]: Péťo, ta délka se mi taky líbí :D

Ještě jednou moc všem děkuji :-**

8 Martnka Martnka | 12. dubna 2012 v 13:56 | Reagovat

já tenblog zabiju! Chtěla jsem vám tu dát novou kapitolu, ale blog mi to nechce zveřejnit. Prý je to moc dlouhé. A já to můžu kátit jak blbec, ale pořád je to dlouhé. Tak nic, zkusím to později, snad se blog umoudří:)

9 Verča Verča | E-mail | 12. dubna 2012 v 21:25 | Reagovat

Ježiš tytrubko a to nejde rozdělit na víc článků? Hlavně nic nekrať!!!:-)
Budeš stíhat, zlatí, neboj - Verča tě popožene.:-D Kámošce jsem tak taky vyhrožovala a pak se jí zdál sen, že říkám, ať něco napíše na blog. Tak piš a dobrou noc.:-D

[7]: Děkuju, ty pro mě taky.:-** Proč se ti nechce? Jo a budu mít nějaký soukromý hodiny - jestli jsou v Bradavicích fér, tak bych je v rámci individuálu mít měla.:-D

10 Verča Verča | E-mail | 12. dubna 2012 v 21:28 | Reagovat

Kurňa blogu nesér!!! Teda klidně ser, ale ne zlatí martnku - ona si to nezaslouží... Tak jo upřímně: ser si koho chceš, ale ne mě - já chcu číííst pokráčko!!!:-D:-D

11 Martnka Martnka | 13. dubna 2012 v 7:26 | Reagovat

Veru, budeš se divit, ale rozdělit to na více článků jsem zkoušela a blog to i tak nepovažoval za tak krátké, aby to šlo zveřejnit. a po větách se mi to tu opravdu dávat nechce :D

12 Ewil Ewil | Web | 16. dubna 2012 v 15:48 | Reagovat

Dostala mě zdrobnělina "Remie" :D chci ho umačkat a už nikdy nepustit :D z Remuse se stal Ewilčin plyšový medvídek :D pěkná kapitola, začíná se to rozjíždět a dobrý náhled do vzpomínek i jeho myšlenek. To váhání a že tomu nevěří.
Navíc je lidský. Neskrývá slzy, nedělá ze sebe drsňáka a necitu a za to máš plus navíc :)

13 Martnka Martnka | 17. dubna 2012 v 18:03 | Reagovat

[12]: Ewil, mě se "Remie" taky líbí :D

14 Lilly Lilly | E-mail | Web | 5. srpna 2013 v 21:29 | Reagovat

ó zlato, ty mě dsotáváš! Čtu to se zadrženým dechem a hltám každý slovo.. Jak to sakra děláš, že tohle dokážeš napsat?! Je to fantastiický! Všechny ty Removo pocity, myšlenky.. Fantastický... To jak se postavy vyjadřujou.. Věřím Ti každý slovo.

15 Martnka Martnka | 12. září 2013 v 22:11 | Reagovat

[14]:Lilly, moc ti děkuji, hrozně se te´d červenám :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama